Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Adios amígos...

8. dubna 2016 v 0:00 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Přemýšlela jsem o tom od chvíle, kdy mě tady našli. Lidi, kterým zřejmě ležím v žaludku a kteří mají tu neskonalou potřebu mi tímto způsobem sdělovat, že mají problém s mou osobou. Přátelé, kamarádi, já tady končím...
Neutíkám a neschovávám se, vyvěšuju bílou vlajku a vyklízím pole, protože tady je to boj značně nerovný, slovy nic nezmůžu a akorát se dávám zbytečně všanc. Vite, když jsem se tady vypisovala ze svých pocitů, čekala jsem leccos. Od zjevného nezájmu přes nesouhlas. Ale ž těch sprostých urážek bylo moc. Je mi líto, že věším na hřebík všechno, co jsem s tímhle blogem zažila, ale jak už jsem říkala, našli mě ti, kteří mě najít neměli. A já bych byla velice ráda, aby mi tito, jestli mají koule mi to říct osobně, tak učinili. Anonymně to umí každej, že jo? Taky bych ráda poděkovala těm, co se mě občas zastali.
Ne každej zjevně pochopil, proč a jak sem píšu. Taky ne každej chápe, proč tak řeším pár blbých komentů. O komenty ani o zakomplexovaný idoty nejde, jde o to, že jsem na ráně a tím, že se tady vůbec ještě k něčemu vyjadřuju, si o to vyloženě koleduju. Jako bych vylezla ze zákopu a pak si stěžovala, že jsem chytla kulku. Další už chytat nebudu a nechci. A jestli si o mě pár lidí myslí ne zrovna hezký věci, je mi líto, já už asi jiná nebudu. Nikdo se zatím nepřiznal a asi nepřizná. Ale to ani nečekám. Jen už mi to frigidní blondýna, jejíž brouk mozkožrout už dávno chcípnul hlady a namachrovaný děvkař, kterému jsem nedala, budou muset jít říct osobně :D Sranda je, že to neudělají, přiznali by se tím :D
Takže se mějte jak chcete a buďte happy minimálně stejně jako já :)
 

Děti? Díky, zatím ne...

12. února 2016 v 14:44 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Co mě vede do těchto tvůrčích končin... Předně jsem konečně vylétla z hnízda, snažím se v rámci možností a výplaty starat o svůj zadek sama víc než kdykoli předtím a docela se mi to zamlouvá. Jsem mezi lidma, obchod mám za rohem a autobus do práce za dalšími dvěma rohy. Když chci někam jít a napít se, nemusím řešit taxíky. Cítím se pohodlně a spokojeně.
Ale abych se vrátila k titulku a o čem chci psát.
Již delší dobu pociťuju, že trávit čas v přítomnosti dětí, ať menších menbo větších je sice zábava, ale pro mě a moje chápání života poměrně omězující. Když už se ocitnu v přítomnosti těch pidilidí, se kterými se nikdy pořádně nedomluvím, jelikož místo pohádek koukám na porno a místo svého obvyklého vole, píčo, ty krávo, do prdele... apod.,musím přepínat na mluvu slušnějšího charakteru, kouřit mimo jejich dosah a rozhodně neřešit, co jsem dělala o víkendu, s kým, a kolik jsem toho neměla na sobě... Jsem vulgární kuřačka s poněkud volnějším chápáním morálky, která žije po nocích, spát chodí ve dvě ráno a vstává kolem poledne. Jsem takhle spokojená a neumím si představit, že moje spolužačky ze základní i střední školy již v některých případech vyměnily alkohol za pleny a prohýřené večery za padnutí v osm u zpráv, poté, co obstaraly, nakrmily a vykoupaly potomstvo. Nechápejte mě špatně, já je za jejich rozhodnutí být v 21 letech vdanými matkami od rodin neodsuzuju, jen si čím dál víc uvědomuju, že jsem jiná a asi vždycky budu. Sotva se učím starat o sebe, představa, že bych měla být alfou i omegou života nějakýho prcka, co mi neřekne ani slovo, protože mluvit bude až za nějakou dobu, je pro mě spíš děsivá.Přitom nejsou tak daleko doby, kdy jsem prohlašovala, že teď už by mi to nevadilo. Asi vadilo.
Můj život se hodně změnil, když jsem ukončila před třemi lety svůj první a zatím nejdelší vztah. To, co následovalo po něm byly zpětně vzato pokusy o navázání dalšího dlouhého vztahu, které ztroskotaly z důvodů mě neznámých a z mého pohledu mnou nezaviněných. A čím déle jsem sama, tím více se zděšením zjišťuju, že se stávám cynikem z povolání, pro kterého city jsou fraška, která končí zahejbáním nebo podlým rozchodem bez zjevného důvodu. Přestávám věřit na lásku. Každé ráno se budím s jiným pocitem, někdy s pocitem samostatně fungující existence bez potřeby partnera, jindy se zoufalou prosbou, ať se objeví ten pravý. Hledám a nenacházím. Ještě jsem nepřišla na to, proč se to děje. Ačkoli se snažím jít svému štěstí naproti a nehlídána gangem starostlivých rodičů vyrážím na schůzky s cizími muži, pořád se mi do hlavy vtírá pocit, že se i tak snažím zbytečně. Že až budu mít napsáno v knize osudu, že někoho mám potkat, bude to chvíle, kdy to nebudu očekávat, náhoda. A stejně pokaždé se staženým žaludkem vycházím vstříc neznámému člověku, který měl zatím vždy nějaký ten háček. A já jako už tolikrát předtím po pár dnech vycouvám, protože mám buď strach se vázat a měnit svojí dosavadní volnost nebo se mi něco nezdá. Možná až najdu toho, jak už jsem tady jednou zmínila, z kterého si sednu na zadek a on ze mě, změním i svůj názor na rozšiřování rodu, ale zatím vnímám lásku jako emočně riskantní bungee jumping, chlapy jako hovada toužící pouze po sexu(i takový ale občas vyhledávám, jelikož potřeba vztahu a sexu jsou rozdílné věci a být single neznamená stát se znovu pannou) a mimina jako řvoucí budíky, před kterými nelze nazvat někoho kokotem a zatímco ten malej uřvánek spinká, já bych musela s cigárem klepat kosu venku. Dík, nechci!

Nesnáším podzim!

1. listopadu 2015 v 21:54 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Tady na blogu jsem se přečetla několik článků barvitě popisujících "krásy" podzimu, všude se to hemží kecama o barevným listí a krbech a vínu a filmech v posteli. Ale k čemu je barevný listí na hnusných pahýlech, když se sluníčko ukáže dvakrát do měsíce? K čemu hřejivý představy o ohni v komíně a kakau, když většina z nás stejně musí alespoň párkrát do týdne toho toho hnusu, bláta a zimy? Do školy, do práce, všichni musíme lézt ven vybaveni deštníkama a ti, kdo sledují trendy vyrážejí rovnou v holinkách.
Zima, vítr, sychravý a lezavý počasí, co se vám na tom tak strašně líbí? Zavírat se doma můžeme kdykoli, v tomhle počasí nám ale nic jinýho nezbyde. Navíc je pro školou povinné podzim většinou znakem návratu do školy, kam se prostě po dvou měsících válení na sluníčku, opalovaček a letních párty stejně nikomu nechce. Nostalgie, deprese, temno a chuť zahrabat se se sluchátkama v uších hluboko pod zem a vylézt až na jaře. To je podzim pro mě.
Jsem osoba, co miluje teplé počasí, i ty rekordní vedra i vadily míň, než tohle fuj, co už bohužel nastalo. Stokrát raději budu padat hicem, než klepat kosu. No a nedejbože, když se mi do tohohle všeho připletou ještě jiný problémy, to se dostávám do stavu, kdy krom chvil, kdy už fakt musím, nevylézám ani z postele, prostě čumím bezmyšlenkově do stropu a čekám až to přejde. Blbý je, že nikdy nevím kdy to přejde. Většinou dokud alespoň půl dne nesvítí sluníčko, to mě nabíjí a jak delší dobu není, není se mnou nic.
A tak si prodepkařím další fuj období, ještě víc fuj zimu a budu se hrozně těšit, až zase konečně budu moct vylézt ven jen v šortkách a tílku a nezmrznu. Chybí mi ta specifická vůně letního vzduchu v noci, je osvěžující a svobodná i když člověk zrovna táhne domů k ránu a pomalu svítá. Na chladno stačí lehký svetřík, na nohy tenisky a může se vyrazit kamkoli. Sednout si na skůtr a ujet 40 km není problém, vypařit se jen tak na výlet s pár věcma v kapse není problém. A když náhodou zaprší, je to osvěžující a brzo to uschne. Asi se budu muset odstěhovat někam, kde je léto celej rok...
 


Přichází další podzim

11. října 2015 v 23:24 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Poznali jste z titulku písničku od S-Coreho ? Ne ? To je dobře, znamená to, že nejspíš neposloucháte depkoidní songy o řezání se, chlastu a drogách. Já už je taky neposlouchám, ale to je fuk.
Dlouho jsem tu nic nezveřejnila, snad ze strachu, že by si mě zase mohl/a podat Kokos na/v paprice, ale hlavně z nedostatku chuti a času. Ještě k výše zmíněnému kokosu, ano, neskutečně mě to vytočilo, nejvíc mě vytočilo, že nejsem schopna vypátrat, o koho se jedná. A teď už je mi to upřímně jedno, jelikož mám jiný starosti, než to řešit a rozčilovat se stejně nemá cenu. Trollové budou na netu pořád a jestli mě někdo až tak nesnáší, prosím, poslužte si...
Mnoho se změnilo. Ještě před dovolenou jsem dostala zatím asi nejhorší ťafku, vyhazov. A tak jsem místo balení kufrů včas poutovala na Úřad práce, kde jsem prožila několik velmi mučivých hodin, aby mi v kanceláři takovou nerudnou osobou bylo sděleno, že nemám veškerou nutnou dokumentaci a tudíž, že se musím ještě vrátit. Ta představa byla děsivá, ale musela jsem. Tedy až po dovolené, jelikož už bych to fakt nestihla, i když se ta fousatá bába se na můj návrh přijít až za dva týdny, moc netvářila. Ale nakonec jsem jí ukecala.
V prosluněném Chorvatsku, kde bylo tepleji než na Prague Pride a lekci hot jógy dohoromady, jsem si jakž tak oddechla a solidně se ještě dotočila Kokosem, který nelenil a reagoval dál. Tak jsem urychleně opustila zdroj wifi a šla se bavit jinak.
Po návratu jsem jednal musela znovu na pracák, aby mě teda zaevidovali. Ne že bych se na to tak klepala, ale socka a zdrávka je dneska docela suma a já čerpala z poslední vejplaty, další byla výhledově v daleko.
V Chorvatsku jsem navázala hovor s jakýmsi ukrajicem, když jsem se šla pozdě večer projít, hledajíce v turisty narvané destinaci něco hrozně vzácného, samotu, klid a ticho. I já už jsem po tom zatoužila. A na konci temnýho mola až za všemi kempy a lehátky a bary jsem našla sedět na zídce jeho. Anglicky jsem se ho zeptala, jestli mluví česky, odpověděl, že nikoli, že je z Ukrajiny. Asi dvě hodiny jsme tam seděli a filozofovali v angličtině. Tedy myslela jsem, že konverzaci celkem zvládám, ale zdá se, že politickou situaci v jeho zemi jsem nepochytila ani česky, natož abych s ním vedla politický debaty v angličtině. Říkal, že mám být vděčná za to, že jsem se narodila v České republice, že mám šťastný život. On neví, do čeho přijede domů. Vyprávěl taky, jak mají krásnou přírodu a že až na ty politický sračky jsou docela hezká země. Doprovodil mě zpět k pláži a šli jsme si každý po svém. Pak už jsem ho neviděla a pevně doufám, že je v pořádku, protože to byl velmi sympatický člověk.
Ale proč tak obšírně a zeširoka, zkrátka mě donutil přemýšlet a dojít k závěru, že moje chmury jsou zbytečný. Přestala jsem se trápit ztrátou práce, najdu přece jinou. Přestala jsem se trápit samotou, až nadejde čas, někdo přijde.
Nadešel brzo. Po patnáctihodinové cestě rozkodrcaným autobusem jsme se v pátek ráno doplazili na rodnou hroudu. Naspala jsem několik desítek minut za celou noc. Kdo někdy někam jel NElehátkovým autobusem delší cestu, pochopí mě :D
A i po tomto únavném zážitku jsem se rozhodla jít ještě pařit, respetive na pivo. Kamarádka brzy odešla, já se rozbumbala, poté přišla jiná známá s nějakým cizím klukem, holkou a hluchoněmou holkou. Jenže za chvíli zmizela něco někam řešit a tuhle partičku tam nechala se mnou. Hluchoněmá a ta druhá někam taky zmizly a zůstal tam jen ten kluk. Já už byla po pěti vodkách dost zpracovaná, ale pořád ne dost abych se od něj nechala ochmatávat, jelikož byl divnej, tak jsem rychle začala hledat hluchoněmou a tu druhou. Mezitím se vrátila moje známá a ten cizí chlapec se dostal do sporu s místním (samozvaným) zjednavatelem pořádku. Spor vyvrcholil rvačkou, hysterií, voláním policie a další hysterií, ačkoli útočník se vlastně rychle zdekoval a napadený měl z hrozivě vypadajícího incidentu jen pidiškrábaneček na bradě, z kterého ve své podnapilosti udělal pomalu smrtelné zranění. Chvíli jsem pobíhala mezi hluchoněmou, známou a barem, až jsem je nakonec nechala jít pryč. Zkonstatovala jsem totiž, že daleko bezpečnější bude zůstat tam s pleškama, než kamkoli chodit s blondýnu padlou na hlavu, hluchoněmou a ožralým "zmláceným" chudáčkem.
Plešky se mnou ochotně šli na diskotéku, ovšem tam mě stejně ochotně nechali svému osudu a šli si po svým. Cesta k bankomatu a zpět proběhla celkem bez komplikací, po návratu na diskotéku jsem ale zjistila, že se tam nedá ani dejchat, natož tancovat, tak jsem si zdeptaně sedla na schody, upíjela pití a přemýšlela, co budu dělat.
Malá drobounká holčina to ale vymyslela za mě, když si přisedla a zapovídaly jsme se. Pak jsem šly na cígo ven, dodnes nevím ani jak se jmenovala, natož jestli její pánský doprovod byl přítel, bratr nebo teplý kamarád, vypadalo to každou chvíli jinak. Nakonec se jí podařilo mě přesvědčit k tanci. Její kreace byly svůdné až lascivní, pohled na mě, když jsem se se jí pokoušela napodobovat, zřejmě nebyl ani jedno ani druhé :D A přesto se jako blesk z čistého nebe objevil. Prostě se vynořil uprostřed parketu a vyzval mě k tanci. Z těch očí a úsměvu se mi motala hlava a alkoholem to nebylo. Pak jsem ho v té blyštivě kouzelné atmosféře políbila a to už jsem šla do kolen. Kokos a jemu podobní kritici by čekali rychlej konec a kocovinu. Ale ten člověk mě okouzluje ještě teď a jsem díky němu šťastná. A snad ještě dlouho budu :-)
Skvělý muž by byl tedy na scéně byl, ale pořád jsem byla nezaměstnaná, s tím jsem taky musela něco udělat a přesně jak jsem řekla paní na pracáku, že 30. září už mě čekat nemusí, jelikož už budu zaměstnaná, tak se i stalo. 1.září šly děti do školy a já na pohovor. 7. jsem nastoupila. Líbí se mi tam, je tam relativně klid a supr lidi. A jezdím jen o fabriku vedle, takže dopravním prostředkem zůstává skútr, což je fajn, snad to ještě chvíli vydrží než začne fest mrznout a já budu muset chtě nechtě vymyslet něco na těch pár zimních měsíců.
Suma sumárum, všechno, o co jsem v posledních měsících přišla, to jsem v jiné ( a lepší!!!) formě opět získala. Jsem šťastná a vznáším se na nadšeným obláčku a s lehkým pesimismem, co se zase posere...

Karma, prokletí nebo jen "období sucha" ?

28. července 2015 v 22:26 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Dlouhá odmlka, omlouvat se nebudu, to bych celej článek nedělala nic jiného.
Trápí mě "deprese". Nechci tím nikterak snižovat vyýznam deprese klinické, která je opravdovou diagnózou, jen mám prostě smutno.
Dalo by se říct, že se mi daří. Práce stále je, ačkoli to chvíli bylo nahnutý, dopravní nezávislost jsem částečně získala díky skútru s malým obsahem, prostě SKORO všechno vychází. Jenže alfa a omega mého bytí, vztahy, jdou solidně do kopru, nebo spíš nestihnou dojít ani tam. Po posledním rozchodu, který nebyl z mé strany a můžu s klidným svědomím říct, že bych občas měla sto chutí prosit, aby se to dalo vrátit, se mi nic v této oblasti nedaří. První pokusy jsem učinila opět s internetovou seznamkou, po pár vyloženě marných pokusech jsem objevila kamaráda mé kamarádky, s kterým jsem si dlouho psala. Pak se stalo pár nečekaných věcí, já, básnicky řečeno, zahořela tohou, a stal se pro mě dokonalostí, i když tuto vlastnost v žádném směru nepředstavoval. A ujel mi menší citový výblitek. Pod pojmem menší výblitek si představte, jak asi dopadne člověk po kunzumaci dvou láhví rumu, jedné vína a zhruba půllitru slivovice, když se mu neudělá dobře... Na dlouho to vypadalo, že je to zazděný a tak jsem hledala dál. Dalším pokusem, opět seznamkovým, byl velice zvláštní chlapec, někdo by řekl dokonce divnej. Po dvou hodinách jsem byla dokonalá, po třech hodinách mě miloval, po pěti hodinách se chtěl stěhovat blíž. Bylo toho víc, ale měla jsem velice silný pocit, že tam něco smrdí, tak jsem vycouvala. Nedlouho poté se ovšem ozval první případ a já zahlédla naději. Už už to vypadalo... a pak zase dlouho nic. Včera na ksichtoknížce jsem objevila, že se dal dokupy se svou nejlepší kamarádkou. Kterou mi mimochodem naše společná kamarádka zapřísahala jako fakt "jen" kámošku".
A tak jsem se naštvala a všechny webový seznamky odpískala s tím, že přece nejsem tak zoufalá, abych si nenašla přítele normálně. A udělala jsem tu největší chybu, začala jsem hledat v práci. Ten kluk s těma nejpronikavějšíma očima, co jsem kdy viděla, mě uhranul už dlouho předtím. Ale nemohla jsem ho jakkoli najít a v práci bylo těžký ho potkat. Navíc o samotě. No a tak jsem to na čas odpískala a začala koukat po brigádníkovi. Po týdnu marných nadějí a posléze i radosti, že se mi povedlo ho najít na webu, jsem ovšem zjistila, že již třetím rokem patří jiné. Nasranost. Stav, kdy jsme proklínala mužský pokolení. Trval jen do Masteru, kde jsem si myslela, že si odpočinu a potkám se se starými přáteli. Jenže ouha, zase se něco pokazilo. A tak osa Louny-Brno již zřejmě nebude fungovat. Myslím, že to, co se v celé té partě za poslední dva roky odehrálo, by vydalo na další čtyři sezóny Ordinace a celovečerák k tomu. Nasranost ještě větší. Do toho se do mě pustila současná mého prvního bývalého s naprosto neopodstatněnou obavou o vlastnické právo na něj. Kdyby mě nenasrala, asi bych se tomu jen zasmála.
A pak se objevil pacoš. Sympatie vzbudil tím, že si mě našel sám. Pohřbil je tím, že je s odpuštěním úplně blbej. Nechápejte mě špatně, nejsem Barbie a nehledám Kena, ale Frankensteina taky nechci, stejně jako nemám IQ 180, ale to, že bych ráda někoho, kdo zvládne delší českou větu bez hrubky, to snad není nic, z čeho by měl člověk slevovat.
Pacoš se prokázal jako ještě větší pacoš i tím, že když jsem mu již pár hodin neodepisovala, stále mě bombardoval zprávami, plnými takových chyb, že jsem přemýšlela, jestli rozdupat telefon nebo se vydat rozdupat jeho. Ignor to vyřešil.
Deprese z osamocenýho života, počínající nenávist k mužům.
A pak jsem se ráno probudila veselejší. Po náročném pracovním pondělku mi byl seslán zaprvé klid a zadruhé ten tajemný neznámý, který výjimečně korzoval celé dopoledne po hale a já si málem vykroutila krk. S nenápadností sněhuláka postaveného uprostřed léta jsem se culila jeho směrem. Jaká byla moje radost, když mi kolegyně sdělila alespoň jeho křestní jméno. Jaký byl můj vztek, když jsem odcházela z práce a on čekal na nějakou č*bku a vedl si jí k autu, kterým oba poté odjeli.
Už toho bylo moc. Jeden se dá dohromady s nejlepší kamarádkou a druhej, co před půl rokem ještě jezdil autobusem a žádnou holku jsem s ním nevídala, má najednou nějakou a dokonce z práce? Na oba jsem si pověsila včas rezervačku, zřejmě na ni nebyl brán zřetel. A tak už jenom lituju, že milostný život se víc nepodobá volejbalu, tam se zařve MÁM a všichni uhnou... A když nad tím tak přemýšlím, poslední dobou žiju život se stejnou šikovností, s jakou jsem hrála míčový hry. Nejlepší míče chytí ti nejrychlejší a na mě zbývají zkažený podání.
Zní to zoufale, zoufalý to je, ale já už jinak nemůžu. Ženu se do ještě větší psychických sraček, než v kterých jsem , ale nemůžu si pomoct. Jsem pořád SAMA! Sama jezdím na výlety, sama odcházím domů, doma bývám taky často úplně sama. A ta samota mě hrozně ubíjí. Potřebuju svůj život rozdělit mezi dva lidi, abych mohla být skutečně šťastná. Ano, to říkám já. Emancipovaná drsňačka nutně potřebuje někoho, pro koho by byla celým světem a kdo by byl celý svět pro ni.
A tak nasadím svůj "všechno-je-přece-v-pohodě" postoj a jdu dál čekat na zázrak...

Jak moc můžeme ovlivnit, kam se náš život bude ubírat ?

19. května 2015 v 23:11 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
A je nějaký přesný cíl běhu událostí, které tomu cíli předchází? Tak nad tím jsem přemýšlela dnes v práci skoro 4 hodiny a přišla jsem na takovou teorii. S největší pravděpodobností ji nepochopíte konkrétně, ale věřím, že symbolika bude pochopitelná.
Tedy, začalo se něco dít, když vznikl bod A, který je jistým způsobem vázán na mě. Pak se stalo ještě mnoho věcí a je asi jasné, že dosáhnutí tohoto bodu se stalo mou prioritou. Nezávisle na bodu A, ale závisle na mě se objevil bod B přesně v situaci, kdy jsem snad začala věřit na kurevský náhody. Díky bodu B jsem rozpohybovala běh událostí, které mě měly dovést k bodu A, jenže jak už to tak bývá, místo, abych dosáhla bodu A, objevil se bod C. Body A, B i C jsou nějakým způsobem všechny vázány na mou osobu. A aby to nebylo tak jednoduché, tak bod A je vázán i na bod C, ale žádným způsobem na bod B. Jediný bod, který je vázán na oba dva další je C. Ten, který se objevil nečekaně.
Nezapomínejme ale na fakt, že se potřebuju dostat k bodu A. Může to to vyznít nepochopitelně, tak to zkusím lépe, chci dosáhnout bodu A za (nečekané a nezávisle se vyskytnuté) pomoci bodu B, ale místo toho získám C.
Ale o co mi celou touto úvahou jde... Mám vytrvalý pocit, že všechno, co se stihlo stát, mě někam někam zavede. Mohla bych prostě čekat, ale tu odpověď už mám na pomyslném jazyku a ne a ne na ni přijít. Jsem blízko. Vycházím-li z faktu, že přednostně toužím po bodu A, nikdy ho nedosáhnu. Ve filmech i reálném životě je vždy ta nejpravděpodobnější možnost nebo počáteční plán narušen okolnostmi a všechno je nakonec jinak, než by se na začátku zdálo. Takže ač nerada si musím přiznat, že A je patrně passé. Naopak ale co bývá odsuzováno, od začátku odmítáno a nebráno vůbec v potaz, stává se v závěru přesně tím oním. A to jsou právě C a B, jedno nepravděpodobnější než druhé. Ale to je právě to. Ve snaze získat A nepřipouštím významnou roli dvěma dalším bodům. Které se vlivem této logiky přes svou nepravděpodobnost stávají pravděpodobnějšími. Chci touto pouhou logiku, která ovšem předpokládá, že věci se nedějí nahodile a náhodně, zjistit, ke kterému bodu směřuju. Plus ta návaznost mezi body, kdy jediné C má co dělat s A i B. C je tudíž středem. A tohle podporuje můj další předpoklad, že filozofie života je v zásadě kruhová. Neustále se opakující koloběh, kdy zcela vše souvisí se vším.
Hledám odpověď na svou otázku, čekám na vyřešení situace a nejvíc k vzteku je to, že nemůžu přijít na to, jaký JÁ na to mám vliv a co lze dělat...

Příliš pozdě...

26. dubna 2015 v 4:15 | Klér
... psát něco na blog. Ale nemůžu s pomoct. Chce se mi "přemýšlet nahlas" a i když vím, že sem chodím minimum lidí, tak je mi to celkem fuk. Možná tím líp pro mě. V posledních týdnech jsem musela přehodnotit názor na pár lidí a věcí. A uvědomit si, co vlastně chci. Posledně jmenované se mi stále nedaří.
Znáte ten pocit, kdy někomu prostě věříte a dotyčný se kvůli blbost začně chovat jako magor, házet špínu a neakceptovat jiný pohled na věc než ten, ve kterém se stihl uvtrdit ? Protože když jste jako já a věříte lidem do poslední chvíle, můžete být velice zklamaní, jak moc jste se pletli a koho jste považovali za přítele. Následuje vztek, několik marných pokusů o nápravu situace a smíření se s faktem, že tohle už spravit nepůjde. Nejspíš nikdy. Můj život by se dal nazvat po sobě jdoucími kapitolami kupříkladu knihy, kdy v každé nové pár postav přibude a pár jich zmizí a příběh se musí dál odehrávat bez nich. Když to píšu takhle, zní to jako nějaká fikce, ale bohužel je to realita a bohužel jsem se zase spletla. Je jen jedna postava těchto knih, která je stabilní a za tu děkuji, protože ona to drží pohromadě.
Problémy a sračky nejrůznějšího charakteru mě provázejí už pár let. Ty výraznější nějakou záhadou od vzniku mé první lásky. Ale když porovnám, co jsem řešila v 15 a co řeším teď, nejraději bych si nafackovala. Za to, jak jsem se chovala a jaký jsem měla představy o světě a lidech okolo. Co jsem si myslela a věděla o vztazích. Čím jsem starší, tím víc docházím k názoru, že čím víc vím, tím míň vím, ale to už sem pletu Cimrmany. Zkrátka, nevím vůbec nic a asi nikdy vědět nebudu.
Taky na mě dopadla životní realita, kterou nesetřesu ještě pár desetiletí. Práce. Ani v nejdivičejších snech bych netipovala, že budu ve 20 makat a ne studovat vejšku. A poslední dva měsíce zjišťuju, co to je vyjít s výplatou, platit si svoje výdaje sama, být zodpovědná a do tý práce prostě jít i kdyby nevímco. O kolik jednodušší byla škola, kde si člověk načmáral velkými písmeny "nevolnost" , přihodil čmáranici podpisu a měl klid. Ve skutečném životě se neuleju. Nebyl to skutečnej život, ve škole ne. I i když tohle zní strašně negativisticky, nevrátila bych to. Bylo to strašně fajn, ale tohle taky není špatný.
A hlavně jsem došla k názoru, že jsem si splnila většinu svých prostých snů. Že jsem se na podzim nějak rozhodla a dost výrazně to olivnilo celou mojí budoucnost. A já se nebála, já to udělala a od základů jsem všechno změnila. Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale tahle sázka, zdá se, vyšla. A ať to zní jakkoli uhozeně a blbě, jsem na sebe za to hrdá. Nedělám nic světobornýho, nevydělávám miliony ani statisíce, ale mám docela dobře placenou práci(docela dobře berte s rezervou a faktem, že jsem neměla žádnou...) ve většinou příjemném kolektivu a nemusím za ní jezdit bůhví kam. Jak už jsme říkala, stačí mi málo. V tomhle případě mi stačí že relativně zvládám ufinancovat sebe.
Mám tedy téměř vše... Téměř... Jen ten mužskej element zase zmizel. Mám svojí spřízněnou dušičku, za kterou bych dala ruku do ohně. Shodly jsme se na tom, že kdyby jedna z nás měla penis, nic by nám ke štěstí nechybělo. Bohužel shemale nejsme ani jedna. A tak se znovu a znovu vrháme do vod třídění pánů v okolí a použiju-li pracovní terminologii, někdy se zmetek projeví příliš pozdě. Naše poslední vztahy trvaly zhruba stejně dlouho, jen ten její se ke konci dost komplikoval. Legrační, myslela jsem si, že tentokrát jsem našla toho pravýho, pana dokonalýho a možná tomu taky i bylo. Jenže já nejspíš nebyla ta pravá a dokonalá pro něj. Je to víceméně uzavřená kapitola a už jsem ve stavu, kdy se k ní nevracím a znovu se rozhlížím, čekajíc při tom, že se znenadání zjeví zase někdo nečekanej. Asi je tak nečekanej, že se furt někde schovává. A já už nebudu, příliš urputná, děkuju pěkně, tenhle přístup nefunguje. Hloupý je, že čím déle tohle trvá, tím víc pochybuju, jestli to vlastně chci. Jestli chci zase milovat a věřit. A tak mám zkraty, kdy jsem přesvědčená, že vztah nehledám a chvíle, kdy bych vraždila, abych se mohla stulit do mužský náruče, zapomenout na všechno a být jen s ním. Většinu času cítím, že tuhle oporu potřebuju. A pak si vzpomenu na toho posledního... Jak voněl, jak jsem ho hladila po vlasech, jak jsem byla šťastná a cítila se v bezpečí, když mě objal, jak nádherný bylo vedle něj usínat a probouzet se. Všechny ty výrazy tváře, ve kterých jsem po jisté době četla jako v knize, oči, který neschovaly, co se jejich nositel snažil skrývat... A zase přestávám mít chuť hledat, neboť vím, že tuhle dokonalost už mít nebudu a v ten moment o jinou nestojím. Naštěstí tyhle stavy přecházejí. Většinou rychle. A po světě stále běhá poměrně dost chlapů, ze kterých si sednu na prdel taky tak. Problémem je, že si málokdy sednou na prdel oni ze mě.
A tak se potloukám z práce a do práce, tu svojí dušičku můžu milovat celkem bez rizika, že mi podrazí nohy a doufám... Nepřestávám doufat...

Počmáranej šašek. Nebo ne?

21. března 2015 v 17:44 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Žijeme v 21. století, kdy je zcela běžné mít červené číro, piercingy a tetování zcela všude. Přičtěme k tomu i scarifikaci(umělecké jizvení kůže vypalováním nebo vyřezáváním) , nějaké to susspension(snad to píšu správně, to věšení na velké kovové háky do vzduchu) a spoustu další výstřelků. Dalo by se říct, že je normální už všechno. A přesto se pořád najdou lidé, kteří svými názory, které někdy hraničí s neslušností, toto nazývají zohavováním a ničením těla. Muži, kteří potetovanou ženu považují za zrůdu, ženy, které nesnesou pohled na někoho, kdo měl tolik odvahy propíchnout si nos, ucho nebo penis. Ale všechno je to o přístupu a jisté sebereflexi, kterou by měl mít každý z nás. Už dávno nejsou zkérovaní jen kriminálníci a dě.... ehm, prostitutky, už dávno neplatí, že tyhle modifikace jsou znakem nízkého vzdělání, duševní poruchy nebo vyšinutí. Společnost si naštěstí zvyká, mnoho zaměstnavatelů už bere tyhle jevy jako běžné, ale na dobu, kdy se bude člověk posuzovat podle schopností a ne množství kovu/barvy v těle, si budeme muset přeci jen ještě počkat.
Nejčastějšími argumenty (a často nesmyslnými) jsou:

"Hele a víš že je to na celej život, že jo?"

Vím. Nejsem padlá na hlavu a pokud si nechám vytetovat něco, co se mi přestane líbit, nechám si to předělat nebo půjdu na laser. Piercing vytáhnu, uši pomalu stáhnu zpět na dírky nebo nechám zašít. Všechno lze řešit a pokud je to trvalýho neodstranitelnýho charakteru, dost to bolí a kurevsky dlouho se rozmějšlím, co to bude.

"Počkej, jak budeš vypadat, až budeš stará"

Jako všichni ostatní v mým věku. To nás totiž bude potetovanejcha propíchanejch důchodců většina. Za pár let buou stařící s kérkama běžnou věcí.

"Vždyť je to zbytečný"

Pokud to má smysl, tak není. Pokud je modifikace udělaná kvalitně, hezky a s rozmyslem, je to ozdoba na celý život. Vyžaduje to funkční mozek. Když ho někdo nepoužívá, je to jeho problém a rozhodně nesouvisí s modifikacemi.

"S tímhle tě nikde nezaměstnaj"

Zaměstnaj. Někteří zaměstnavatelé už totiž dostali rozum a neřeší předsudky. Jak jsem uvedla v úvodu, společnost si zvyká a je nás víc a víc. Je to ale na rozhodnutí a riziku každého.

"A co na to doma? "

V případě, že sdílíte jednu domácnost se svými stvořiteli, může to být celkem prekérní situace. V případě, že jste dospělí, může vám to ale být víte kde. Od svých 14 let chodím domů s všemožnými nápady i výtvory. Zvykli si. A než to dětem zakazovat, radši povolit a mít pod dohledem, jinak se může potomek uchýlit k různým domácím pokusům, které při absenci zkušeností a přemírou googlení nemusej dopadnout dobře. Sichrhajska projetá uchem je to nejmenší. (Ale je to styl, taky jsem to měla, vydesinfikovaný samozřejmě a nějaký ty zkušenosti s růžovou jehlou z lékárny jsem měla taky)

"Vždyť to muselo hrozně bolet!"

Neeee, fakt to jenom šimralo, když mi jehla projela chrupavkou v nose :D Samozřejmě, že to bolí. Míra bolesti je závislá na tom, kde je páchána, čím je páchána a proč je páchána. Tuhle bolest vydržíme, protože chceme něco, co se nám líbí. Ale pro tu prdel se vyplatí popisovat tu nehorší bolest na světě a tvářit se u toho drsně :D Fakt je ovšem ten, že téměř vše se dá vydržet, tetování je relax a pozorovat jehlu jak se zarývá do kůže je super, jehla skrz jazyk zní hůř, než ten následný týden živení se kašičkama a kov proraženej spodním rtem je asi stokrát příjemnější, než jedna návštěva zubního lékaře. S tím souvísí i přímý dotaz, zda to či to bolelo. Takže ne, roztáhlý a uzdravený díy v uchu o velikosti 12mm už fakt nebolej pořád. Masochista zas nejsem.

"Ty vole, a kolik to stálo?"

Ti to řeknu a budeš chtít taky, i když teď ze mě děláš vola? Hrooooozně moc, na to bys neměl kámo :D




Tetování nejsou jen obrázky a písmena...
Je to životní příběh psanej jehlou na kůži a připomíná nám, jací jsme byli. A pokud volíme rozumné motivy s rozmyslem, nebudeme jich litovat ani řešit odstranění.

Jak jsem stará, tak jsem blbá...

5. března 2015 v 16:47 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Nadpis je samozřejmě lehce ironický, tedy výhradně slovem stará, blbá jsem asi pořád stejně. Ono se totiž říká, že čím je člověk starší, tím je taky moudřejší a zkušenější a nemá tudíž problém zvládat ty náročnější situace. Prozradím vám tajemství, je to lež. Ať už si připadáte sebevíc moudří a zkušení, vždycky přijde něco, co vám podrazí nohy a připomene vám to vaši malichernost.
V posledních dnech jsem objevila několik životních překvapení. Například, že na práci si záda zvykaj měsíc, že ne všechno o čem tvrdíte, že to nejde, opravdu nejde, že držet hubu a krok se někdy vyplatí a že ne každej, komu uvěříte, vás nezklame. Dobře, článek by měl pojednávat hlavně o tom posledním bodě. Ano, jsem zraněná a ublížená, ale taky jsem si dobře vědoma faktu, že stejně jako všechny předchozí peripetie i tuhle překonám. Nejvíc jsem si vědoma vlastní síly, když mám pocit, že mi už žádná nezůstala.
V oblasti vztahů jsem toho zažila už dost, jestli mě teda někdo čte, tak asi ví, jak jsem se natrápila s Vlkodlakem, jeho rodinou, přáteli, potížemi různého jiného charakteru. Ale tahle loď odplula loni v květnu a teď, s odstupem času jsem za to asi i ráda. Nebýt toho, tak bych...., a taky bych...., prostě by se nestalo moc jinejch věcí, který se staly. A tenkrát jsem se na poměrně dlouhou dobu zatvrdila, že na lásku seru, že jí nechci a nepotřebuju. Jenže uběhlo pár měsíců a jsou věci, který člověku začnou chybět(a nemyslím tím sex, ty mnohem obyčnější věci jako pohlazení, přitulení atd...) a tak jsem svoje názory přehodnotila. Po pár významně špatných pokusech jsem si byla celkem jistá, že moje hledání je u konce a neuměla jsem si připustit, jak by se tohle mohlo zesrat. A vida, zesralo. Vůbec nezáleží na tom, jakou má člověk sílu všechno zvládnout a vůbec nezáleží na tom, co chcete, pokud toto není oboustranné. A to je na tom to smutný. Ve vztahu ať už chcete cokoli máte jen polovinu hlasu. O té druhé nerozhodujete, kdybyste se rozkrájeli. Nebo možná ano, ale to už je zase jiná situace... Zkrátka, věřit druhému (a druhému pohlaví tuplem), je jako byste mu předali ostře nabitou pistoli namířenou na sebe a doufali, že nevystřelí. Další tajemství, 90% lidí vystřelí. Tahle kulka nezabije vás, ale může zabít víru v další dobrý věci, může zabít iluze. A lidi jako já jsou bohužel tak pitomí, že ani tisíc vypálených kulek je nedonutí prostě přestat věřit. Pořád je to totéž, poznat, milovat, plakat, zklamat se, plakat ještě víc, otřít slzy a jít dál. Koloběh nekončí. A já už ani nedoufám, že bych tutéž chybu neudělala znovu. Vím, že udělám, vím, že budu věřit a vím, že mě to bude ještě hodně bolet. Ale možná budu pozorněji poslouchat, jestli ještě někdy uslyším větu: "Nejdřív zjisti, jestli nejsem ksindl a pak mi věř" ....

P.S.: Nikoho nejmenuju, nejmenovaný ať tedy není rozrušen existencí tohoto článku, mohl s tím počítat a může být rád, že jsem v přímém afektu držela hubu, jinak by si přečetl horší věci ;)

Ze školní lavice do práce

17. února 2015 v 1:46 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Já vím, že o tom tady melu už pokolikátý, ale jedna je to pro mě důležitý, bylo to těžký a jednak se chci podělit a několik svých postřehů o tom, jak to vypadá, když se z různých důvodů ocitnete ze školy v džungli zaměstnaneckého poměru. Bála jsem se toho, ale ono je to vlastně docela pohoda. Je úplně jedno, zda jste odmaturovali, vyučili se, odpromovali anebo jste stejně jako já přehodnotili svůj život a vydali jste se jinačí cestou. Ale tohle byste měli vědět:

- Když práci hledáte, nějaká nabídka se vám neobvykle zalíbí, dokonce máte to štěstí, že se dostanete až k pohovoru, nemusí to vždy vyjít

- Když už teda přijmete "rezervní" možnost a nakonec jdete tam, kam jste ani nechtěli(a v horším případě vám to všichni ještě přikrášlí hrůznými příběhy o té či oné firmě případně odvětví) , nemusí to být ve výsledku tak strašné

- VŽDYCKY, opakuji vždycky, s sebou noste propisku! Hodí se a nebudete muset otravovat své nové budoucí kolegy

- Víte, jak vám vždy říkali, že když něčemu nerozumíte, máte se zeptat a ne kývat? Ve škole to možná tak nutné není, v práci se toho kývacího zvyku zbavte

- Ani myšlenkou se nezdržujte u úvahy, že ten či onen nesympatický vedoucí pracovník by v žádném případě neměl být vaším přímým nadřízeným. Bude jím. A neuděláte s tím nic, tak se zbytečně nestresujte. Třeba jako já zjistíte, že to není tak hrozný

- Jste-li kuřáci, ptejte se, kde najdete kuřárnu, seznamte se s ostatními kuřáky a máte vyhráno, oni totiž patrně pracují déle než vy a nejenže načerpáte životní moudra, můžete se ptát i na věci, které jsou pro ně jako pro letité zaměstnance již samozřejmostí. Kvalitou jídla z kantýny počínaje, tolerancí k porušování zákazů konče.

- Jste v práci druhý den a připadáte si jako mistr světa? Tak zase vychladněte, jednak ještě máte nárok na omyly začátečníka, které vám budou prominuty, jednak se neukážete jako samolibé hovado

- Když vám někdo něco nového vysvětluje a přímo se to týká vaší konkrétní práce, neptejte se, zda můžete už jít na oběd, i když už čas oběda je. Zákon vám ten oběd přikazuje a oni vás pustit musí. Až to dořeknou. Jinak budete vypadat jako debil, kterého ta práce nezajímá a to nechcete

- Ptejte se na každou kravinu, budete informovaní a značí to váš zájem o práci. A pak zjistíte, že vás to fakt zajímá. Nebo by aspoň mělo.

- Zjistěte si koho máte otravovat, když něco potřebujete. Je hezký mít jednoho vedoucího, kterej všechno zařídí, ale je to jako volat na 112, jenom vás přepojí, zatímco vy byste se klidně mohli obrátit na konkrétní osobu, která vyřeší váš konkrétní požadavek. Obvykle rychleji, než vedoucí.

- Když zjistíte, že rozdíl mezi školou a prací není tak velkej, akorát v práci vás platěj, můžete si gratulovat. Pochopili jste. Trčet musíte tam i tam.

- Kolegům si stěžujte v rozumné míře. Co vás bolí a kde a z čeho(samozřejmě pracovního charakteru :D ) je zajímá první tři dny.

- Když už chcete nadávat na vedoucího někde na veřejnosti(autobus, kuřárna atd...), zjistěte nejdřív, jestli nemáte dotyčného vedoucího za zády

- Máte-li závažný problém, hlaste ho. Není-li závažný, radši držte hubu

- Ne, nikdo vás nevodí za ručičku, nehlásí vám několikrát, kde je sraz, nepíše to na nástěnku ani nic podobnýho. Řekne vám to jednou a vy se podle toho zařídíte. Všechno je od teď pouze váš problém. Koneckonců, jste dospělí, zařiďte se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí

- Ať pracujete kdekoli jako cokoli, poslední hodina pracovní doby je nejdelší.

- Odnaučte se psát hejty na svojí ksichtoknížku. Nevíte, kdo to čte a koho třeba zná.

- Mějte motivaci. Chci pracovat, to nestačí. A když se náhodou budete v pracovní době nudit, myslete na to, za co byste tak utáhli první vejplatu.

- Zmizí vám ze života spousta lidí. Hlavně ti ze školy. Když s nimi náhodou přijdete do konktaktu, nepovyšujte se nad ně.

- Uvědomte si, že teď v tom jedete sami za sebe

- A hlavně a to s deseti vykřičníkama - choďte včas! Ve škole se to trpělo, tady byste taky mohli dost narazit

Toto v žádném případě není pobídka studentstvu, aby se na to hromadně vykašlalo a šlo makat, každej chceme něco jinýho. Ale někde se začít musí a jednou nás to čeká všechny. Když pochopíme, že prostě musíme, jde všechno. A ještě jednu věc vám povím, přála bych vám stejně dobrý startovní podmínky, jako mám já ;)

Kam dál