Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Srpen 2010

Co pro mě znamená hudba?

24. srpna 2010 v 22:03 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Útěk od reality, odreagování,  setkávání na koncertech s lidmi, které mám ráda...A je toho ještě mnohem víc.
Když jsem byla ještě malé robátko, pobíhala po našich luzích a hájích, lezla postromech, stavěla bunkry a chovala se jako kluk, mým hudebním vkusem bylo country, táborákové písně. A hrozně moc jsem taky chtěla hrát na kytaru.Postupem času jsem se dostala k populární hudbě a slaďáčkům typu Lunetic.A stále jsem toužila hrát na kytaru.Jenže tou dobou jsem navštěvovala pětiletku, kde mi bylo tvrzeno, že nejdříve se musím naučit na flétnu.A tak jsem se nepříliš úspěšně věnovala tomuto.Sekla jsem s flétnou ve chvíli, kdy kvůli mě museli měnit program besídky, neboť jsem nebyla schopna naučit se složitější píseň.
Po nějaké době mi byla pořízena kytara španělka, ale po mých neúspěšných pokusech stát se samoukem jsem se na to vybodla a kytara ležela na skřini.V té době se můj hudební vkus posouval od country k popu a trochu hiphopu, ale mě vlastně nezajímal styl, poslouchala jsem to, co se mi líbilo(což dělám dodnes)
Když jsem se dostala z vesnické školy do města a zde byla možnost učit se ve škole na kytaru(a to zadarmo, formou kroužku) chňapla jsem  po tom.A to mě posunulo na úroveň bídného hráče oněch táborákových písní.Ve srovnání s ostatními v kroužku jsem ale patřila k těm lepším(nikdo mě tak dobře nepochválí, jako já sama) Kroužek ovšem trval pouze rok, neboť učitel, kterým byl tehdy osmnáctiletý mladík, musel taky maturovat.Ten osmnáctiletý mladík, jehož teď, o čtyři roky později potkávám na různých akcích a který si mě již nepamatuje.
A tady to všechno začalo.Nepamatuju si to přesně, ale rok jsem se odhodlávala a někdy v polovině osmé třídy začala jsem navštěvovat základní uměleckou školu.Tam jsem poznala, že noty nejsou žádný med a že můj učitel je ze mě mnohdy na nervy.Díky tomu jsem začala kouřit, pomáhalo to proti nervům.A kusovky byly levný...
Tam odtud se také píše můj vztah s vlkodlakem a moje další hudební posuny.Vlkodlak totiž chodil do zušky taky.A poskytnul mi tu největší laskavost, ukázal mi co je to metal, já si pak jen našla tu svojí cestičku a oblíbený interprety.
Objevovala jsem krásy metalové hudby a poznávala lidi, kterým se ta hudba líbí.A je mi s těmi lidmi sakra dobře.Nevyjímaje akcí spojených s konzumací alkoholu.
Dalším mezníkem v mé "hudební kariéře" bylo moje rozhodnutí vybodnout se trvale na kytaru a dát se na klávesové nástroje.Učitel byl pohodář, ale seřvat taky dovedl.Zkoušky jsem nicméně udělala.
A nyní mě čeká studium na Spgš v Mostě, kde budu hrát na klavír povinně a budu se snažit stále navštěvovat zušku.Nutno ještě dodat, že můj drahý vlkodlak v zušce skončil již před více než rokem, neboť ho to nebavilo.navíc kapela vyžaduje jiné věci než hudebka.
Celým tímhle článkem jsem chtěla říct, že hudba patří do mého života a bez ní by se nedalo existovat.Ale jenom pokud hudba člověka vnitřně naplňuje, tak je to správný.

Strach - je to jenom pocit?

18. srpna 2010 v 1:11 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Na světě asi neexistuje člověk, který by se ničeho nebál.Strach, neboli fobie postihuje většinu lidí různými způsoby a každý se s tím "svým" strachem vyrovnává jinak.
Dle mého skromného názoru(napsat imho se mi příčí) je ale každý strach jenom určitá informace v mozku, jak má tělo reagovat na podnět, situaci nebo hrozbu.
Pokud nahlížíme na strach jako na nemoc, dá se léčit, ale pouze pokud chce "pacient" být vyléčen.A i v to případě to občas nejde.
Strach by se dal rozdělit na vrozený a získaný(vlivem nějaké situace v životě) Například já jsem dlouhé roky přecházela silnici s prominutím jako cvok, nevidím, neslyším, nevnímám.Jednoho dne vlezu na přechod, nekoukám a ejhle, válím se vedle kola auta a nesnesitelně mě bolí nárty a prsty na nohou.Hroznej pocit.Od té doby mám jistý respekt, až právě strach, lézt na přechod, když je v blízkosti auto.A dávám si pozor.Že strach může vzniknout i horšími traumaty netřeba zmiňovat.
Pak je tu strach vrozený. O tom obvykle víme od raného věku.Může to být strach z myší, vody, malých prostor, velkých výšek, ale třeba i knoflíků, lidí...Zkrátka je toho spoustu.U mě vévodí tzv. arachnofobie, strach z pavouků.Ti, kdož mě znají delší dobu, vědí, jak se můj strach projevuje.Závisí to na velikosti, blízkosti a také "agresivitě" onoho osminohého monstra.Agresivitou se myslí to, zda potvora je v klidu nebo míří ke mě.Obvykle při spatření pavouka zblednu jako stěna, ztuhnu a hledám únikovou cestu co nejdál od onoho tvora.Slýchávám rady typu " Vždyť on se bojí víc než ty" nebo "Tak ho normálně zabij" Ovšem je to houby platné.
Celkem nedávno se mi stala příhoda, která mě málem zabila.Sedím si takhle v obýváku u noťasu a najednou pavouk.A malej rozhodně nebyl! Přeběhl pod křeslo, tudíž následoval můj výkřik a následné matčino pátrání po tom hajzlíkovi.Nebyl ovšem nalezen a jaké bylo mé překvapení, když ten drzou si to najednou štrádoval přímo po křesle přes opěradlo a pryč.Tentokrát jsem byla na pokraji zhroucení a v záchvatu paniky jsem se druhými dveřmi vyřítila z obýváku jak střelená hezky do bezpečí mýho pokoje, kde v poklidu vyspával vlkodlak, který ovšem nebyl mým sdělením příliš "nadšen" a během minuty(ani ne!) spal dál.No a jak to dopadlo? Vzhledem k tomu, že pavouka nikdo krom mě neviděl, měli mě za blázna, ale NAŠTĚSTÍ se ten hajzlík našel o pár minut později na stropě a byl k mé převeliké radosti usmrcen a zlikvidován.
Zkrátka a dobře, strach je věc přirozená a občas nás chrání před tím, aby se naší drahocenné tělesní schránce něco stalo.I když nebezpečí bývá někdy  mozkem přeceňováno.... 

Upíři reální a pohádkoví

9. srpna 2010 v 23:23 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Řekne-li se upír, mnoho z nás si vybaví potvoru s ostrými zuby, toužící po krvi.Ačkoli myslím, že málokomu se povedlo uniknout šílenství, které rozpoutala Stephenie Meyer se svým Stmíváním, takže pubertální slečny tímto postižené si vybaví spíše krásného upíra s mercedesem a tento románek.Já sice taky podlehla, nicméně nepatřím do skupiny fanatiček(věděli jste, že Rob Pattison vletěl pod auto, když utíkal před davem fanynek?)
Zkrátka, fenomén Stmívání rozšířil celosvětově fenomén upírů, ale domnívám se, že spíš než tyhle příšery, které se potulují po nocích a pijí krev nevinných, existují lidští upíři.Ano, odporuje si to, ale dává to smysl.Určitě máte každý v okolí jistý druh lidí, kteří vám "vysávají" energii, či dobrou náladu.Věčně nespokojení, nabručení jedinci, kteří vás akorát otráví.Obrazně řečeno samozřejmě.Tihle lidé jsou upíři.
Obecná charakteristika upíra byla již mnohokrát popsána a mnohokrát si v různých dílech odporovala.Zmiňme například Hraběte Draculu, případně film Interwiew s upírem(doporučuju, stojí za shlédnutí)  anebo již zmíněné Stmívání(a ostatní 3 díly) 
Dracula, výhradně zlý upír, v Interwiew také upíři živící se lidskou krví a Stmívání, to popírá téměř vše, co bylo kdy o těchto stvořeních napsáno a zfilmováno.Tedy je to v mnohém přizpůsobeno dnešnímu světu a civilizaci.
Nechci zpochybňovat existenci nadpřirozených sil, to vůbec, jen mám asi moc racionální způsob myšlení, který tohle (raději) nepřipouští. Koneckonců je již pokročilá hodina a já bych ráda v klidu usnula.
A abych přihodila historku.Dnes v noci jsem nespinkala ve svý posteli, nýbrž u vlkodlaka a zdálo se mi(dost reálně) že jsem byla změněna na upírku a byl to opravdu fenomenální pocit.Probuzení bylo hořkým zklamáním.Z tohoto snu jsem usoudila, že to Stmívání možná moc často čtu.Kritizujte si kvalitu toho díla jak chcete, pro mě je to krásný útěk z všední reality, ostatně jako čtení celkově.Tyhle knihy totiž mají i pro fanatickou pubertální generaci jedno pozitivum, ono nám to čte i něco jiného, než jen etiketu Coca-coly.A to je jen k dobru, nemyslíte?

Blbnu, tedy jsem!

3. srpna 2010 v 15:37 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Všechno kolem mě je tak nějak nervozní.Máma od rána štěká, táta skučí(bolej ho záda), takže jsme tu skoro jako smečka.Akorát já teda radši mlčím, neboť bych mohla přes to kousavý taky rychle dostat.Zkrátka smečka.
Víkend byl dost únavnej, ale přesto krásnej.A sobota...No, řeknu to takhle.Někdo když se opije tak tancuje, zpívá, spí a bůhví co ještě, já mám rozkecáno.A když se takhle někdo rozkecá(samozřejmě totálně na šrot) se současným spolužákem své bývalé platonické lásky za přítomnosti své současné reálné lásky, tak to dopadá zajímavě, neboť vlkodlak se přiznal ke troše žárlivosti, onen taktéž opilý spolužák bývalého spolužáka se přiznal ke spoustě věcí a ani o mě se nedá říci, že bych byla nevýřečná.Konce takových kaleb bývají zřejmé a taky to tak dopadlo.Jak já, tak i vlkodlak jsem na tom byli v prvotní fázi stejně, ale on se aspoň vyspal.No to už je jedno.Kalba to byla dobrá.Konce alkoholických akcí bývají z principu špatné.
Poslední dobou mám strach.O vlkodlaka.Škoda, že o tom nemůžu mluvit, ale vlastně ani nechci.A i kdybych chtěla, pořád je to jeho věc.Jenže mě to docela...trápí? štve? rozhořčuje? Spíš děsí.
Prázdniny se přehouply do druhé poloviny, která jak doufám bude stejně dobrá, jako ta první.
Jinak piercing ve rtu, který již delší dobu mám, se konečně (ťuk ťuk) začíná zklidňovat , už to ani není červený a (ťuk ťuk ťuk ťuk) to ani nehnisá.
A ještě bych chtěla zkritizovat téma týdne.Sakra, proč tam dáváte téma, ke kterýmu maj co říct jenom japanofilové a podobní nadšenci?! Z těch témat, který byly na výběr jste vážení blogaři vybrali to nejpitomější.Navíc, i tak bývá dost lidí, kteří k jakémukoli tématu kopírují,píšou píčoviny, případně nejsou schopni napsat ani dvě věty.Pokud tedy blog.cz podporuje negramotnost růžovoučkých blogísků a kopírujích slečen píšících svahilštinou, tak je to celkem smutný.
P.S.:Doufám, že příští téma týdne vyhraje Kopírování.Rozhodně k tomu mám co říct.Howk!