Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Únor 2013

Trocha noční filozofie Aneb proč jsem volila Zemana

11. února 2013 v 0:56 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Proč se rozepsat zrovna takhle kolem jedný, když brzo vstávám... Toť otázka, ale i tak.
Začnu všeobecným názorem na přímou volbu hlavy tohohle absurdistánu, kterou po prvním kole většina národa označila za předem rozhodnutou frašku. Prvního kola jsem se nezůčastnila z důvodu nelegálnosti a tím pádem nelegitimnosti volby, ale když v kole druhém skončili ti dva pánové, z něhož ani jednoho bych v kole prvním nevolila, začala jsem přemýšlet, koho z nich si tedy vyberu. Když jsem pár dní před konečným rozhodnutím zjistila nová fakta, zjistila jsem, že ačkoli rakouský spící kníže hromadně zmanipuloval studentstvo, aby volili jeho,protože bývalý komunista na hradě nikdy, tak jaksi neuvedl příliš nahlas svůj záměr o vyšším školném na VŠ a fakt, že jeho strana, tedy topka, neudělala žádné kroky ke zlepšení našeho školství. Ale Zeman je důchodce a navíc ožrala, že?
Pro mě byl však rozhodující ten fakt, že v případě zvolení šlechtice by musel být novoroční proslov vysílán až druhý den po vytvoření titulků. Ano, v ústavě to není, ale pro mě je velice důležité, aby to byl Čech! Náš národ by měl mít českého prezidenta, nikoli rakouskou spící loutku nejhoršího ministra financí za posledních 20 let. Klidně si se mnou nesouhlaste, ale nekamenujte mě za můj názor, jsem nevolila jen abych se zavděčila většina vrstevníků, když moje přesvědčení je jinde.

Co mě opravdu mrzí je, že nemůžu slavit moc nahlas aniž by se na mě nesesypala vlna kritiky a tak sedím ve škole a poslouchám, jak lítá bláto směr Vysočina a růžová srdíčka směrem za hranice.

Tati....

10. února 2013 v 21:28 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Tati,
k tomuhle se asi nikdy nedostaneš a nikdy to nepochopíš i když ti to vysvětluju už pár let. Po celou tu dobu co jsem na světě(díky tobě) to nebylo vždy stejný. Byl jsi dobrej táta, když jsem byla dítě, naučil jsi mě rybařit a chodit do přírody, naučil jsi mě, jak se zčásti chovat jako chlap, měla jsem dlouho pocit, že jsi chtěl ze mě mít kluka. Ono to prý tak není. Ale to je fuk.
Dokud jsem vypadala a chovala jako kluk, bylo to dokonalý, byl jsi plnej síly a vkládal jsi domě naděje, že budu jako ty. Ale teď vidím, že nechci. Nevím, co s námi stalo, ale je možný, že ty jsi jen zastárl a já dospěla.
Od té doby, kdy mě začali zajímat kluci a kosmetika mám pocit, že nevíš, co se mnou. Možná se jen bojíš, abych si nepokazila život, ale vychováváš mě špatně, podceňuješ mě a radši čekáš, až začnu fetovat a krást. Jenže během té doby, kdy jsi neuměl nic jiného než mě podceňovat, jsem si já vytvořila názory, hodnoty, život a ty mě v podstatě neznáš. Nebo jen trochu. Pokládáš mě za pitomce bez zkušeností(zkušenosti nemám, to je pravda, ale předávat mi ty svoje se ti evidentně nedaří) a ty sám jsi pravděpodobně jediný, kdo má pravdu a ví, jak co dopadne. Nejsem až tak nerozumná a pitomá, jak si myslíš, neviděl jsi, co se děje a tak jsem si zkusila ty chyby a poučila se z nich. A vím, co chci a ještě víc, co nechci.
Chci dostudovat, to tě ujišťuju, nehodlám se na to vysrat, to si myslíš jen ty, protože vidíš jen svůj úhel. Jsi svým způsobem omezený, ale nelze ti to vyčítat, vyrůstal jsi jinde a jinak než já. Stejně ti ale nevěřím, že jsi byl svatej.

Proč si jen všichni rodiče myslí, že když budou ze sebe dělat svaté, ačkoli potomstvu je jasné, že nejsou a nikdy nebyli?

Tenhle dopis je pro tebe a zároveň je vyjádřením mých myšlenkových pochodů vůči tobě. Protože ani nevíš, jak ráda bych byla, kdybych k tobě mohla mít důvěru a říct ti všechno, ale já nemůžu. Protože nic z toho co se tu píše zaprvé číst nebudeš, protože ve své omezenosti ani nevíš, že píšu něco jako blog a možná je to dobře a zadruhé to nikdy, nikdy nepochopíš. Ale nic si z toho nedělej, ani to nejde.

Jediný, za co ti děkuju, je moje dětství strávený po lesích, u rybníků, někdy koupališť a na sběru hub. A děkuju oběma svým rodičům za krásné dětsví bez internetu a facebooku. Za dětství s rozbitými koleny, škrábanci od koček a fotbalovým míčem u nohy.

Nyní se událo a ještě stane dost změn a je mi jasné, že budu své rodiče ještě chvíli potřebovat, aby mě podpořili. Jsem na začátku a chci odstartovat dobře.

Díky tobě, mami, že mi pořád věříš a dáváš mi volnost, abych mohla zjistit, co je žít, ale zároveň se strachuješ, abych si tu hubu nenamlela moc.