Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Červen 2013

Katastrofa nebo euforie?

27. června 2013 v 20:40 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Zítřejší slavný den přímo vybízí k napsání článku. Všichni občané od 6ti do 17-18ti a někdo i později, dostanou úřední dokument o absolvování jednoho patra naší školské soustavy. A zatímco prvňáčci se budou radovat ze své první velké jedničky, přežerou se dortíkama z cukrárny a usnou s pocitem, že vzdělávání je hrozně super(hahaha!), my, kteří už žijeme v realitě se opijeme, ať už bylo to absolvování úspěšné, či ne.
Takový malý človíček je jako hráč wowka na levlu 1. Všechno je lehký, potvory na něj neútočej a jsou hrozně rychle dole. Spelů nemá moc, ale stačí mu. Naproti tomu takový páťák je někde kolem levlu 20 - 30, už ho párkrát sejmuli a musí si dávat bacha, kudy chodí. Spelů na základní úrovni má hodně, ale zatím pořádně neví co s nima, tak se mu moc nedaří.
Na druhém stupni ZŠ se pohybujeme už někde kolem levlu 50, hráč má zkušenosti, rozhlíží se po lokacích, se spely to už občas i umí a tolik neumírá. Ale pořád řeší problémy a navíc ty potvory jsou čím dál horší. Začíná chodit dungeony s lidma. Pokud ho baví spolupráce. Jinak se hraje na sólíčkaření.
Level 60-70 je posun do velkýho světa, ve wowku outland, v životě střední škola. Nový a vymakaný potvory, se kterýma je zezačátku dost komplikací. Nevyzná se v lokacích a bloudí. A každý pak začne říkat: "Počkej, až bude osmdesátka" , varianta pro život: "tak, už za dva roky maturujete". Postupem času se hráč otrká, zná všechny zákoutí a kudy co obejít. A pak najednou......
Level 70 - 80 sebou přináší nesložitější a zároveň nejhezčí období v životě studenta i hráče. Většinu věcí ví, vyzná se, hodně věcí je automatických. A pak ho čekají zkoušky, zda je hoden mít maximálně level. Potí se, nadává, je nervózní a nejistý, že tenhle quest(úkol) už se přece nedá.
To je souhrn srovnání života v tomto systému a hraní hry, která spoustě lidem zadělala na obrovský problémy. Ale musí se k ní přistupovat stejně jako k životu - s nadhledem;)
Přeju všem hodně štěstí zítra!

Kterak jsem začala poctivě pracovat

26. června 2013 v 19:03 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Asi před měsícem jsem shodou náhod potkala s kamarádkou její kamarádku a ta shodou náhod pracovala tam, kam mě posílala už nějaký ten měsíc před tím máma, než jí došlo, že tohle nebude její šálek kafe. Z jednoho "zeptání" se vyklubal regulérní pohovor. A bylo to. Jsem poprvé oficiálně zaměstnaná. Se smlouvou. Není to na černo. A dokonce i studentům dávají 50,- na hodinu, což je podivuhodné, většinou býváme ohodnoceni mnohem hůře.
A kde že jsem se to vyskytla? Na místě, o kterém většina z vás neví, kde je, ale moc dobře ví o jeho existenci. Call centrum pro nejmenovaného operátora. Tímto bych chtěla požádata kohokoli, kdo někdy mě a podobně zaměstnané poslal kamsi a bez servítek, aby si pro příště představili sami sebe, jak už tři hodiny sedí na prdeli se sluchátkama na uších a tohle poslouchají. Jsme tam většinou studenti, je to kolikrát jediná možnost, jak se dneska uplatnit na téměř nefungujícím trhu práce. A občas je to hodně na hlavu. Nebo k zasmání. Ale po určité době prostě nasadíte univerzální úsměv a všechny tyhle absolutně nechápající lidi s klidem a vší slušností posíláte k čertu.
Jak už naznačuje název článku, jedná se o práci poctivou, což je přímo úměrné zisku z ní. Ale o své první výplatě tvrdím to samé, co o svých prsou. Malé, ale moje :D
Možná ani nevíte, jak tyhle práce probíhá, jak funguje ta vnitřní struktura toho vosího hnízda. Tedy, sedíte u počítače se sluchátky na uších a program vám losuje čísla. Když to pípne, začnete mluvit a u toho se musíte usmívat. Představíte se a řeknete lidem, co že byste po nich chtěli. Pustí-li vás ke slovu. Poté je třeba trochu obchodní strategie pro vyvolání zájmu a upoutání, pokaždé mluvím trochu jinak a univerzální slovní spojení nejsou, na každého se musí jinak. A někdy i jiným jazykem, ruština, angličtina ani mutace maďarštiny a všech výše jmenovaných jazyků nejsou výjimkou. Horší je, když má evidentně zájem o produkt člověk, kterému rozumíte tak asi jedno slovo za minutu a to ještě odhadujete. Co je ale horší, než cizojazyční klienti jsou nechápaví češi. A úplně nejhorší sortou jsou nechápající cizinci. Jak někomu vysvětlit, co to je trvalý pobyt v ČR, na to jsem nepřišla a když mi pán po stomilionté vysvětloval, kde bydlí, ačkoli jsem po něm chtěla pouze informaci, jestli má onen doklad, vzdala jsem to. To samé jsem bohužel musela udělat s pánem, který mi na dotaz jestli má toho a toho operátora odpověděl, že má operátora, který už dobře pár let pod tím názvem neexistuje a ještě mi tvrdil, že kartu zakoupil nedávno. Což v jeho věku a slovníku patrně znamenalo dva týdny po Sametové revoluci.
Mým druhým problémem byli kolegové. Spíš kolegyně tedy. Dlouho mi vrtala hlavou jedna z těch blížších šéfům, která se vyznačuje tím, že volá ve své kanceláři a občas nás přišla svým ostřížím zrakem zkontrolovat. Přísahám, že jsem jí nevyvedla nic špatnýho, ani jeden blbej pohled a stejně se na mě mračila. Včera jsem si s ní pokecala před směnou a přešlo jí to. Moji kolegové operátoři u dalších počítačů jsou ale problémem číslo dvě. Buď už tam pracují příliš dlouho na to, aby se mnou mluvili, nebo jsem divná nebo se při otevření dveří měním v mimozemšťana. Nevím. Hodně lidí mě v poslední době ignoruje a já nevím proč. Všichni jsou svatý, nepijou, nekouřej a doma dělají jenom samé užitečné věci. A já, který je nejlíp s cigárem v ruce u výčepu jsem divná. Hele kam se ztratily doby, kdy divní byli ti, co místo hospody se doma učili?

Pozor! Kouření zkracuje cigaretu!

23. června 2013 v 20:01 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Po letech, kdy jsem na blog totálně kašlala, jsem zjistila, že mi ze života zmizelo dost lidí, jež byli jeho podstatnou součástí. Jak jsem téměř nespala, neboť jsem s Bajou trávila noci filozofickými debatami na ájsíkjů, totéž o rok později s Adamem, který, jak jsem zjistila, mi samovolně zmizel nebo byl zmizen z přátel na "fejsíčku" a o Pavlovi jsem taky dlouho nic neslyšela. Tihle a spousta dalších virtuálních i tehdy reálných přátel a jako by někdo cvaknul a všechno je o 360° jinak.
Nikdy jsem si neuměla představit, jak to bude vypadat, až budu mít jistý, že budu maturovat. Dva měsíce jsem se pořádně nevyspala a v neustávajícím stresu jsem někdy střídavě, někdy všechno najednou řešila práci, školu, vlkodlaka, autoškolu a finanční situaci doma. A najednou je to tady. To důležitý odpadlo(dobře odpadlo) a já mám čas pohroužit se do svojí hlavy. A hrozně ráda bych leccos vrátila a udělala jinak, protože teď už vím, co z toho vzniklo a že některý věci nebyly dobrý.
Dnes jsem koukala na velmi inspirativní film. Pojednával o chlápkovi, který ještě ve třiceti bydlí u maminky a hojně užívá marihuany za účelem někdy schizofrenního přemýšlení, jeho materialistickém a kariéristickém bratrovi a jejich matce. Jeff, který nic neřeší, se jednoho dne vydá za "znamením", potká černého kluka s dresem, na kterém je jméno Kevin a číslo 11. Rozhodne se toho Kevina sledovat, přičemž je záhy okraden, ale neztrácí naději, že šlo o znamení. V tom okamžiku se do příběhu zaplétá jeho bratr Pete, jenž má podezření, že jeho žena je mu nevěrná a tak ji sledují. Shodou velmi zvláštních náhod se ti dva zhádají jak psi a Jeff odchází k autu nějakého cukráře(na autě je opět jméno Kevin) a vzadu se chytí jakési tyče a odjíždí pryč. Jaké byla moje překvapení, když se Jeff objevil s autem u hotelu, kde jeho bratr Pete zrovna pokračoval ve svojí šmírovací akci. Petovi pomalu docházelo, že bráška není takový vyhulený idiot, jakým se mu zdá být všechny ty roky a začíná leccos chápat. Po malé roztržce v hotelovém pokoji se Petova manželka balí a odchází ke svojí matce a Jeff s Petem vedou poměrně rozumnou konverzaci v koupělně. Poté si Pete uvědomí, že svou ženu chce zpět a tak se s i Jeffem za ní vydá. Bohužel je zastihne kolona aut na mostě. Pete ale neváhá a běží mezi auty najít svou milovanou. Načež se potká v té samé koloně se svou matkou, která se rozhodla, že se na starý kolena přeorientuje a nyní byla na cestě do New Orleans se svou novou přítelkyní. V tomtéž okamžiku cosi cvakne Jeffovi, vystoupí z auta taky a rozeběhne se dopředu na začátek kolony. Zjistí, že příčinou kolony je auto, které, spadlo z mostu. Skočí asi ze 30 mětrů do řeky a zachraňuje dvě malé dívky, od kterých zjistí, že v autě je ještě jejich otec. Vydá se tedy pro něj, ale málem se přitom utopí, zachrání ho Pete.... O několik dní pozdějí se ze zpráv dozví, že zachráněný byl advokát jménem Kevin.....
Celý film je kombinací psychologie a komedie, donutí přemýšlet o rozdílech mezi lidmi,kteří věří v osud a jejich duchovní stránka je velmi kvalitní a o těch druhých, kterým v životě jde jen o nové Porshe, díky kterému málem přijdou o rodinu.