Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Únor 2015

Ze školní lavice do práce

17. února 2015 v 1:46 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Já vím, že o tom tady melu už pokolikátý, ale jedna je to pro mě důležitý, bylo to těžký a jednak se chci podělit a několik svých postřehů o tom, jak to vypadá, když se z různých důvodů ocitnete ze školy v džungli zaměstnaneckého poměru. Bála jsem se toho, ale ono je to vlastně docela pohoda. Je úplně jedno, zda jste odmaturovali, vyučili se, odpromovali anebo jste stejně jako já přehodnotili svůj život a vydali jste se jinačí cestou. Ale tohle byste měli vědět:

- Když práci hledáte, nějaká nabídka se vám neobvykle zalíbí, dokonce máte to štěstí, že se dostanete až k pohovoru, nemusí to vždy vyjít

- Když už teda přijmete "rezervní" možnost a nakonec jdete tam, kam jste ani nechtěli(a v horším případě vám to všichni ještě přikrášlí hrůznými příběhy o té či oné firmě případně odvětví) , nemusí to být ve výsledku tak strašné

- VŽDYCKY, opakuji vždycky, s sebou noste propisku! Hodí se a nebudete muset otravovat své nové budoucí kolegy

- Víte, jak vám vždy říkali, že když něčemu nerozumíte, máte se zeptat a ne kývat? Ve škole to možná tak nutné není, v práci se toho kývacího zvyku zbavte

- Ani myšlenkou se nezdržujte u úvahy, že ten či onen nesympatický vedoucí pracovník by v žádném případě neměl být vaším přímým nadřízeným. Bude jím. A neuděláte s tím nic, tak se zbytečně nestresujte. Třeba jako já zjistíte, že to není tak hrozný

- Jste-li kuřáci, ptejte se, kde najdete kuřárnu, seznamte se s ostatními kuřáky a máte vyhráno, oni totiž patrně pracují déle než vy a nejenže načerpáte životní moudra, můžete se ptát i na věci, které jsou pro ně jako pro letité zaměstnance již samozřejmostí. Kvalitou jídla z kantýny počínaje, tolerancí k porušování zákazů konče.

- Jste v práci druhý den a připadáte si jako mistr světa? Tak zase vychladněte, jednak ještě máte nárok na omyly začátečníka, které vám budou prominuty, jednak se neukážete jako samolibé hovado

- Když vám někdo něco nového vysvětluje a přímo se to týká vaší konkrétní práce, neptejte se, zda můžete už jít na oběd, i když už čas oběda je. Zákon vám ten oběd přikazuje a oni vás pustit musí. Až to dořeknou. Jinak budete vypadat jako debil, kterého ta práce nezajímá a to nechcete

- Ptejte se na každou kravinu, budete informovaní a značí to váš zájem o práci. A pak zjistíte, že vás to fakt zajímá. Nebo by aspoň mělo.

- Zjistěte si koho máte otravovat, když něco potřebujete. Je hezký mít jednoho vedoucího, kterej všechno zařídí, ale je to jako volat na 112, jenom vás přepojí, zatímco vy byste se klidně mohli obrátit na konkrétní osobu, která vyřeší váš konkrétní požadavek. Obvykle rychleji, než vedoucí.

- Když zjistíte, že rozdíl mezi školou a prací není tak velkej, akorát v práci vás platěj, můžete si gratulovat. Pochopili jste. Trčet musíte tam i tam.

- Kolegům si stěžujte v rozumné míře. Co vás bolí a kde a z čeho(samozřejmě pracovního charakteru :D ) je zajímá první tři dny.

- Když už chcete nadávat na vedoucího někde na veřejnosti(autobus, kuřárna atd...), zjistěte nejdřív, jestli nemáte dotyčného vedoucího za zády

- Máte-li závažný problém, hlaste ho. Není-li závažný, radši držte hubu

- Ne, nikdo vás nevodí za ručičku, nehlásí vám několikrát, kde je sraz, nepíše to na nástěnku ani nic podobnýho. Řekne vám to jednou a vy se podle toho zařídíte. Všechno je od teď pouze váš problém. Koneckonců, jste dospělí, zařiďte se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí

- Ať pracujete kdekoli jako cokoli, poslední hodina pracovní doby je nejdelší.

- Odnaučte se psát hejty na svojí ksichtoknížku. Nevíte, kdo to čte a koho třeba zná.

- Mějte motivaci. Chci pracovat, to nestačí. A když se náhodou budete v pracovní době nudit, myslete na to, za co byste tak utáhli první vejplatu.

- Zmizí vám ze života spousta lidí. Hlavně ti ze školy. Když s nimi náhodou přijdete do konktaktu, nepovyšujte se nad ně.

- Uvědomte si, že teď v tom jedete sami za sebe

- A hlavně a to s deseti vykřičníkama - choďte včas! Ve škole se to trpělo, tady byste taky mohli dost narazit

Toto v žádném případě není pobídka studentstvu, aby se na to hromadně vykašlalo a šlo makat, každej chceme něco jinýho. Ale někde se začít musí a jednou nás to čeká všechny. Když pochopíme, že prostě musíme, jde všechno. A ještě jednu věc vám povím, přála bych vám stejně dobrý startovní podmínky, jako mám já ;)

Jak jsem si splnila svůj sen...

8. února 2015 v 17:53 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Nejsem ambiciózní člověk a asi nikdy nebudu. Slova jako kariéra a honba za slávou mi nic neříkají. Jediné, po čem toužím, je poklidný, šťastný život. A nikdy mě nenapadlo, že z mých v tu chvíli švihlých a "nesplnitených" snů někdy něco bude. A pak mi to došlo... Když jsem se někdy v listopadu a prosinci rozhodovala, co se svým životem udělám, jak ho budu vést a jestli budu dál zodpovědně studovat nebo podle názoru okolí nezodpovědně vydělávat, bylo to všechno jako v mlze. Nejistý a nekonkrétní. A světe div se, mě se to podařilo. Před těmi třemi měsíci jsem si řekla, že si najdu práci, přeruším školu a dodělám co nejvíc zkoušek ať mám v případě návratu co nejmíň starostí. Je začátek února, práci jsem našla a až na jeden zápočet mám vše. Vypapírováno, vyřízeno, já to fakt udělala. Zní to malicherně a obyčejně, ale pro mě je to obrovskej krok pryč. Opustit po 5 letech většinu toho, co jsem znala, počínaje rozchodem s prvním přítelem a ztrátou velké části přátel, která byla tím rozchodem způsobená, se všechno od píky změnilo. A možná byla proto chyba vracet se a upínat se k tomu jedinému stabilnímu bodu v mém dosavadním životě, k té škole. K Mostu. Ke vzpomínkám na léta, která pominula a už nikdy, nikdy to nebude stejný. Nelituju, poznala jsem úžasný lidi, zjistila, o čem je vyšší vzdělávání, ale tam to nešlo. Co jsem hledala už v té škole nebylo a nebude. Mám jeden velký problém a to je upínání se k minulosti a k bodům v ní. A v minulosti žít nelze. Musela jsem odejít, udělat něco jinak a komplet to změnit. Úplně jinak, začít jinde. Hrozně jsem se bála, že tu práci nenajdu, že všechny moje velký ideály budou v prachu a já se sklopenou hlavou budu muset přiznat, že to byla chyba. Místo asistenta pedagoga jsem nedostala. Pracuju ve fabrice, kde 8 hodin denně dělám totéž. A baví mě to. Je to úžasně nenáročný. Jen mě holt bolí celé tělo, jak u toho celou dobu musím stát. Ale na to si prý člověk zvykne, říkají mi. A já tomu věřím. Udělala jsem něco jinak a nelituju toho, ač to tak na konci šichty většinou nevypadá. Samozřejmě, není to na věky, průběžně se ohlížím i po jiných místech, kdyby se objevilo nějaký s lepšími podmínkami, jdu to zkusit. Ale zatím mám tohle. Chci pracovat, chci si na sebe vydělat a začít se stavět na vlastní nohy. Je mi 20, už nejsem malá holka a dobře vidím svět kolel sebe. Není jednoduchej a nikdy nebude, ale s pravidelným příjmem pro mě bude přeci jen o něco snazší. Prý jsem hloupá, prý mám studovat, dokud to jde a prý budu litovat. Ale stačí mi hrozně málo. Nepotřebuju kariéru a prestiž, nepotřebuju obdiv, slávu a šplhání na vysoké pozice. Jen solidní zdroj peněz na své potřeby a život, se kterým bych byla spokojená. I proto jsem se smířila s tím, že práce není o zábavě. Může být a kdo to tak má, má velké štěstí. Ale takových lidí moc není. Pesimisticky počítám s tím, že já mezi ně patřit nebudu. Možná je lepší počítat s tím horším, člověk může být pak už jen příjemně překvapen. To mě kdysi naučila moje matka a je to svatá pravda. Tu matky mívají :D Zkrátka a dobře, ať už mě odsuzujete nebo ne, ať už s mým jednáním souhlasíte či ne, jsem to já. Můj život. A musím mu dát nějaký základ. Že ten základ nespatřuju v sezení v lavici a stresem u zkoušek, je můj problém. Musím si srovnat, co vlastně chci, jak chci žít a jaká být. Zatím jsem mladá, ale čas utíká a já se nechci dožít chvíle, kdy se probudím, bude mi 30 a stále nebudu vědět. Je čas začít jednat a udělat si v životě pořádek.