Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Březen 2015

Počmáranej šašek. Nebo ne?

21. března 2015 v 17:44 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Žijeme v 21. století, kdy je zcela běžné mít červené číro, piercingy a tetování zcela všude. Přičtěme k tomu i scarifikaci(umělecké jizvení kůže vypalováním nebo vyřezáváním) , nějaké to susspension(snad to píšu správně, to věšení na velké kovové háky do vzduchu) a spoustu další výstřelků. Dalo by se říct, že je normální už všechno. A přesto se pořád najdou lidé, kteří svými názory, které někdy hraničí s neslušností, toto nazývají zohavováním a ničením těla. Muži, kteří potetovanou ženu považují za zrůdu, ženy, které nesnesou pohled na někoho, kdo měl tolik odvahy propíchnout si nos, ucho nebo penis. Ale všechno je to o přístupu a jisté sebereflexi, kterou by měl mít každý z nás. Už dávno nejsou zkérovaní jen kriminálníci a dě.... ehm, prostitutky, už dávno neplatí, že tyhle modifikace jsou znakem nízkého vzdělání, duševní poruchy nebo vyšinutí. Společnost si naštěstí zvyká, mnoho zaměstnavatelů už bere tyhle jevy jako běžné, ale na dobu, kdy se bude člověk posuzovat podle schopností a ne množství kovu/barvy v těle, si budeme muset přeci jen ještě počkat.
Nejčastějšími argumenty (a často nesmyslnými) jsou:

"Hele a víš že je to na celej život, že jo?"

Vím. Nejsem padlá na hlavu a pokud si nechám vytetovat něco, co se mi přestane líbit, nechám si to předělat nebo půjdu na laser. Piercing vytáhnu, uši pomalu stáhnu zpět na dírky nebo nechám zašít. Všechno lze řešit a pokud je to trvalýho neodstranitelnýho charakteru, dost to bolí a kurevsky dlouho se rozmějšlím, co to bude.

"Počkej, jak budeš vypadat, až budeš stará"

Jako všichni ostatní v mým věku. To nás totiž bude potetovanejcha propíchanejch důchodců většina. Za pár let buou stařící s kérkama běžnou věcí.

"Vždyť je to zbytečný"

Pokud to má smysl, tak není. Pokud je modifikace udělaná kvalitně, hezky a s rozmyslem, je to ozdoba na celý život. Vyžaduje to funkční mozek. Když ho někdo nepoužívá, je to jeho problém a rozhodně nesouvisí s modifikacemi.

"S tímhle tě nikde nezaměstnaj"

Zaměstnaj. Někteří zaměstnavatelé už totiž dostali rozum a neřeší předsudky. Jak jsem uvedla v úvodu, společnost si zvyká a je nás víc a víc. Je to ale na rozhodnutí a riziku každého.

"A co na to doma? "

V případě, že sdílíte jednu domácnost se svými stvořiteli, může to být celkem prekérní situace. V případě, že jste dospělí, může vám to ale být víte kde. Od svých 14 let chodím domů s všemožnými nápady i výtvory. Zvykli si. A než to dětem zakazovat, radši povolit a mít pod dohledem, jinak se může potomek uchýlit k různým domácím pokusům, které při absenci zkušeností a přemírou googlení nemusej dopadnout dobře. Sichrhajska projetá uchem je to nejmenší. (Ale je to styl, taky jsem to měla, vydesinfikovaný samozřejmě a nějaký ty zkušenosti s růžovou jehlou z lékárny jsem měla taky)

"Vždyť to muselo hrozně bolet!"

Neeee, fakt to jenom šimralo, když mi jehla projela chrupavkou v nose :D Samozřejmě, že to bolí. Míra bolesti je závislá na tom, kde je páchána, čím je páchána a proč je páchána. Tuhle bolest vydržíme, protože chceme něco, co se nám líbí. Ale pro tu prdel se vyplatí popisovat tu nehorší bolest na světě a tvářit se u toho drsně :D Fakt je ovšem ten, že téměř vše se dá vydržet, tetování je relax a pozorovat jehlu jak se zarývá do kůže je super, jehla skrz jazyk zní hůř, než ten následný týden živení se kašičkama a kov proraženej spodním rtem je asi stokrát příjemnější, než jedna návštěva zubního lékaře. S tím souvísí i přímý dotaz, zda to či to bolelo. Takže ne, roztáhlý a uzdravený díy v uchu o velikosti 12mm už fakt nebolej pořád. Masochista zas nejsem.

"Ty vole, a kolik to stálo?"

Ti to řeknu a budeš chtít taky, i když teď ze mě děláš vola? Hrooooozně moc, na to bys neměl kámo :D




Tetování nejsou jen obrázky a písmena...
Je to životní příběh psanej jehlou na kůži a připomíná nám, jací jsme byli. A pokud volíme rozumné motivy s rozmyslem, nebudeme jich litovat ani řešit odstranění.

Jak jsem stará, tak jsem blbá...

5. března 2015 v 16:47 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Nadpis je samozřejmě lehce ironický, tedy výhradně slovem stará, blbá jsem asi pořád stejně. Ono se totiž říká, že čím je člověk starší, tím je taky moudřejší a zkušenější a nemá tudíž problém zvládat ty náročnější situace. Prozradím vám tajemství, je to lež. Ať už si připadáte sebevíc moudří a zkušení, vždycky přijde něco, co vám podrazí nohy a připomene vám to vaši malichernost.
V posledních dnech jsem objevila několik životních překvapení. Například, že na práci si záda zvykaj měsíc, že ne všechno o čem tvrdíte, že to nejde, opravdu nejde, že držet hubu a krok se někdy vyplatí a že ne každej, komu uvěříte, vás nezklame. Dobře, článek by měl pojednávat hlavně o tom posledním bodě. Ano, jsem zraněná a ublížená, ale taky jsem si dobře vědoma faktu, že stejně jako všechny předchozí peripetie i tuhle překonám. Nejvíc jsem si vědoma vlastní síly, když mám pocit, že mi už žádná nezůstala.
V oblasti vztahů jsem toho zažila už dost, jestli mě teda někdo čte, tak asi ví, jak jsem se natrápila s Vlkodlakem, jeho rodinou, přáteli, potížemi různého jiného charakteru. Ale tahle loď odplula loni v květnu a teď, s odstupem času jsem za to asi i ráda. Nebýt toho, tak bych...., a taky bych...., prostě by se nestalo moc jinejch věcí, který se staly. A tenkrát jsem se na poměrně dlouhou dobu zatvrdila, že na lásku seru, že jí nechci a nepotřebuju. Jenže uběhlo pár měsíců a jsou věci, který člověku začnou chybět(a nemyslím tím sex, ty mnohem obyčnější věci jako pohlazení, přitulení atd...) a tak jsem svoje názory přehodnotila. Po pár významně špatných pokusech jsem si byla celkem jistá, že moje hledání je u konce a neuměla jsem si připustit, jak by se tohle mohlo zesrat. A vida, zesralo. Vůbec nezáleží na tom, jakou má člověk sílu všechno zvládnout a vůbec nezáleží na tom, co chcete, pokud toto není oboustranné. A to je na tom to smutný. Ve vztahu ať už chcete cokoli máte jen polovinu hlasu. O té druhé nerozhodujete, kdybyste se rozkrájeli. Nebo možná ano, ale to už je zase jiná situace... Zkrátka, věřit druhému (a druhému pohlaví tuplem), je jako byste mu předali ostře nabitou pistoli namířenou na sebe a doufali, že nevystřelí. Další tajemství, 90% lidí vystřelí. Tahle kulka nezabije vás, ale může zabít víru v další dobrý věci, může zabít iluze. A lidi jako já jsou bohužel tak pitomí, že ani tisíc vypálených kulek je nedonutí prostě přestat věřit. Pořád je to totéž, poznat, milovat, plakat, zklamat se, plakat ještě víc, otřít slzy a jít dál. Koloběh nekončí. A já už ani nedoufám, že bych tutéž chybu neudělala znovu. Vím, že udělám, vím, že budu věřit a vím, že mě to bude ještě hodně bolet. Ale možná budu pozorněji poslouchat, jestli ještě někdy uslyším větu: "Nejdřív zjisti, jestli nejsem ksindl a pak mi věř" ....

P.S.: Nikoho nejmenuju, nejmenovaný ať tedy není rozrušen existencí tohoto článku, mohl s tím počítat a může být rád, že jsem v přímém afektu držela hubu, jinak by si přečetl horší věci ;)