Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Duben 2015

Příliš pozdě...

26. dubna 2015 v 4:15 | Klér
... psát něco na blog. Ale nemůžu s pomoct. Chce se mi "přemýšlet nahlas" a i když vím, že sem chodím minimum lidí, tak je mi to celkem fuk. Možná tím líp pro mě. V posledních týdnech jsem musela přehodnotit názor na pár lidí a věcí. A uvědomit si, co vlastně chci. Posledně jmenované se mi stále nedaří.
Znáte ten pocit, kdy někomu prostě věříte a dotyčný se kvůli blbost začně chovat jako magor, házet špínu a neakceptovat jiný pohled na věc než ten, ve kterém se stihl uvtrdit ? Protože když jste jako já a věříte lidem do poslední chvíle, můžete být velice zklamaní, jak moc jste se pletli a koho jste považovali za přítele. Následuje vztek, několik marných pokusů o nápravu situace a smíření se s faktem, že tohle už spravit nepůjde. Nejspíš nikdy. Můj život by se dal nazvat po sobě jdoucími kapitolami kupříkladu knihy, kdy v každé nové pár postav přibude a pár jich zmizí a příběh se musí dál odehrávat bez nich. Když to píšu takhle, zní to jako nějaká fikce, ale bohužel je to realita a bohužel jsem se zase spletla. Je jen jedna postava těchto knih, která je stabilní a za tu děkuji, protože ona to drží pohromadě.
Problémy a sračky nejrůznějšího charakteru mě provázejí už pár let. Ty výraznější nějakou záhadou od vzniku mé první lásky. Ale když porovnám, co jsem řešila v 15 a co řeším teď, nejraději bych si nafackovala. Za to, jak jsem se chovala a jaký jsem měla představy o světě a lidech okolo. Co jsem si myslela a věděla o vztazích. Čím jsem starší, tím víc docházím k názoru, že čím víc vím, tím míň vím, ale to už sem pletu Cimrmany. Zkrátka, nevím vůbec nic a asi nikdy vědět nebudu.
Taky na mě dopadla životní realita, kterou nesetřesu ještě pár desetiletí. Práce. Ani v nejdivičejších snech bych netipovala, že budu ve 20 makat a ne studovat vejšku. A poslední dva měsíce zjišťuju, co to je vyjít s výplatou, platit si svoje výdaje sama, být zodpovědná a do tý práce prostě jít i kdyby nevímco. O kolik jednodušší byla škola, kde si člověk načmáral velkými písmeny "nevolnost" , přihodil čmáranici podpisu a měl klid. Ve skutečném životě se neuleju. Nebyl to skutečnej život, ve škole ne. I i když tohle zní strašně negativisticky, nevrátila bych to. Bylo to strašně fajn, ale tohle taky není špatný.
A hlavně jsem došla k názoru, že jsem si splnila většinu svých prostých snů. Že jsem se na podzim nějak rozhodla a dost výrazně to olivnilo celou mojí budoucnost. A já se nebála, já to udělala a od základů jsem všechno změnila. Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale tahle sázka, zdá se, vyšla. A ať to zní jakkoli uhozeně a blbě, jsem na sebe za to hrdá. Nedělám nic světobornýho, nevydělávám miliony ani statisíce, ale mám docela dobře placenou práci(docela dobře berte s rezervou a faktem, že jsem neměla žádnou...) ve většinou příjemném kolektivu a nemusím za ní jezdit bůhví kam. Jak už jsme říkala, stačí mi málo. V tomhle případě mi stačí že relativně zvládám ufinancovat sebe.
Mám tedy téměř vše... Téměř... Jen ten mužskej element zase zmizel. Mám svojí spřízněnou dušičku, za kterou bych dala ruku do ohně. Shodly jsme se na tom, že kdyby jedna z nás měla penis, nic by nám ke štěstí nechybělo. Bohužel shemale nejsme ani jedna. A tak se znovu a znovu vrháme do vod třídění pánů v okolí a použiju-li pracovní terminologii, někdy se zmetek projeví příliš pozdě. Naše poslední vztahy trvaly zhruba stejně dlouho, jen ten její se ke konci dost komplikoval. Legrační, myslela jsem si, že tentokrát jsem našla toho pravýho, pana dokonalýho a možná tomu taky i bylo. Jenže já nejspíš nebyla ta pravá a dokonalá pro něj. Je to víceméně uzavřená kapitola a už jsem ve stavu, kdy se k ní nevracím a znovu se rozhlížím, čekajíc při tom, že se znenadání zjeví zase někdo nečekanej. Asi je tak nečekanej, že se furt někde schovává. A já už nebudu, příliš urputná, děkuju pěkně, tenhle přístup nefunguje. Hloupý je, že čím déle tohle trvá, tím víc pochybuju, jestli to vlastně chci. Jestli chci zase milovat a věřit. A tak mám zkraty, kdy jsem přesvědčená, že vztah nehledám a chvíle, kdy bych vraždila, abych se mohla stulit do mužský náruče, zapomenout na všechno a být jen s ním. Většinu času cítím, že tuhle oporu potřebuju. A pak si vzpomenu na toho posledního... Jak voněl, jak jsem ho hladila po vlasech, jak jsem byla šťastná a cítila se v bezpečí, když mě objal, jak nádherný bylo vedle něj usínat a probouzet se. Všechny ty výrazy tváře, ve kterých jsem po jisté době četla jako v knize, oči, který neschovaly, co se jejich nositel snažil skrývat... A zase přestávám mít chuť hledat, neboť vím, že tuhle dokonalost už mít nebudu a v ten moment o jinou nestojím. Naštěstí tyhle stavy přecházejí. Většinou rychle. A po světě stále běhá poměrně dost chlapů, ze kterých si sednu na prdel taky tak. Problémem je, že si málokdy sednou na prdel oni ze mě.
A tak se potloukám z práce a do práce, tu svojí dušičku můžu milovat celkem bez rizika, že mi podrazí nohy a doufám... Nepřestávám doufat...