Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Červenec 2015

Karma, prokletí nebo jen "období sucha" ?

28. července 2015 v 22:26 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Dlouhá odmlka, omlouvat se nebudu, to bych celej článek nedělala nic jiného.
Trápí mě "deprese". Nechci tím nikterak snižovat vyýznam deprese klinické, která je opravdovou diagnózou, jen mám prostě smutno.
Dalo by se říct, že se mi daří. Práce stále je, ačkoli to chvíli bylo nahnutý, dopravní nezávislost jsem částečně získala díky skútru s malým obsahem, prostě SKORO všechno vychází. Jenže alfa a omega mého bytí, vztahy, jdou solidně do kopru, nebo spíš nestihnou dojít ani tam. Po posledním rozchodu, který nebyl z mé strany a můžu s klidným svědomím říct, že bych občas měla sto chutí prosit, aby se to dalo vrátit, se mi nic v této oblasti nedaří. První pokusy jsem učinila opět s internetovou seznamkou, po pár vyloženě marných pokusech jsem objevila kamaráda mé kamarádky, s kterým jsem si dlouho psala. Pak se stalo pár nečekaných věcí, já, básnicky řečeno, zahořela tohou, a stal se pro mě dokonalostí, i když tuto vlastnost v žádném směru nepředstavoval. A ujel mi menší citový výblitek. Pod pojmem menší výblitek si představte, jak asi dopadne člověk po kunzumaci dvou láhví rumu, jedné vína a zhruba půllitru slivovice, když se mu neudělá dobře... Na dlouho to vypadalo, že je to zazděný a tak jsem hledala dál. Dalším pokusem, opět seznamkovým, byl velice zvláštní chlapec, někdo by řekl dokonce divnej. Po dvou hodinách jsem byla dokonalá, po třech hodinách mě miloval, po pěti hodinách se chtěl stěhovat blíž. Bylo toho víc, ale měla jsem velice silný pocit, že tam něco smrdí, tak jsem vycouvala. Nedlouho poté se ovšem ozval první případ a já zahlédla naději. Už už to vypadalo... a pak zase dlouho nic. Včera na ksichtoknížce jsem objevila, že se dal dokupy se svou nejlepší kamarádkou. Kterou mi mimochodem naše společná kamarádka zapřísahala jako fakt "jen" kámošku".
A tak jsem se naštvala a všechny webový seznamky odpískala s tím, že přece nejsem tak zoufalá, abych si nenašla přítele normálně. A udělala jsem tu největší chybu, začala jsem hledat v práci. Ten kluk s těma nejpronikavějšíma očima, co jsem kdy viděla, mě uhranul už dlouho předtím. Ale nemohla jsem ho jakkoli najít a v práci bylo těžký ho potkat. Navíc o samotě. No a tak jsem to na čas odpískala a začala koukat po brigádníkovi. Po týdnu marných nadějí a posléze i radosti, že se mi povedlo ho najít na webu, jsem ovšem zjistila, že již třetím rokem patří jiné. Nasranost. Stav, kdy jsme proklínala mužský pokolení. Trval jen do Masteru, kde jsem si myslela, že si odpočinu a potkám se se starými přáteli. Jenže ouha, zase se něco pokazilo. A tak osa Louny-Brno již zřejmě nebude fungovat. Myslím, že to, co se v celé té partě za poslední dva roky odehrálo, by vydalo na další čtyři sezóny Ordinace a celovečerák k tomu. Nasranost ještě větší. Do toho se do mě pustila současná mého prvního bývalého s naprosto neopodstatněnou obavou o vlastnické právo na něj. Kdyby mě nenasrala, asi bych se tomu jen zasmála.
A pak se objevil pacoš. Sympatie vzbudil tím, že si mě našel sám. Pohřbil je tím, že je s odpuštěním úplně blbej. Nechápejte mě špatně, nejsem Barbie a nehledám Kena, ale Frankensteina taky nechci, stejně jako nemám IQ 180, ale to, že bych ráda někoho, kdo zvládne delší českou větu bez hrubky, to snad není nic, z čeho by měl člověk slevovat.
Pacoš se prokázal jako ještě větší pacoš i tím, že když jsem mu již pár hodin neodepisovala, stále mě bombardoval zprávami, plnými takových chyb, že jsem přemýšlela, jestli rozdupat telefon nebo se vydat rozdupat jeho. Ignor to vyřešil.
Deprese z osamocenýho života, počínající nenávist k mužům.
A pak jsem se ráno probudila veselejší. Po náročném pracovním pondělku mi byl seslán zaprvé klid a zadruhé ten tajemný neznámý, který výjimečně korzoval celé dopoledne po hale a já si málem vykroutila krk. S nenápadností sněhuláka postaveného uprostřed léta jsem se culila jeho směrem. Jaká byla moje radost, když mi kolegyně sdělila alespoň jeho křestní jméno. Jaký byl můj vztek, když jsem odcházela z práce a on čekal na nějakou č*bku a vedl si jí k autu, kterým oba poté odjeli.
Už toho bylo moc. Jeden se dá dohromady s nejlepší kamarádkou a druhej, co před půl rokem ještě jezdil autobusem a žádnou holku jsem s ním nevídala, má najednou nějakou a dokonce z práce? Na oba jsem si pověsila včas rezervačku, zřejmě na ni nebyl brán zřetel. A tak už jenom lituju, že milostný život se víc nepodobá volejbalu, tam se zařve MÁM a všichni uhnou... A když nad tím tak přemýšlím, poslední dobou žiju život se stejnou šikovností, s jakou jsem hrála míčový hry. Nejlepší míče chytí ti nejrychlejší a na mě zbývají zkažený podání.
Zní to zoufale, zoufalý to je, ale já už jinak nemůžu. Ženu se do ještě větší psychických sraček, než v kterých jsem , ale nemůžu si pomoct. Jsem pořád SAMA! Sama jezdím na výlety, sama odcházím domů, doma bývám taky často úplně sama. A ta samota mě hrozně ubíjí. Potřebuju svůj život rozdělit mezi dva lidi, abych mohla být skutečně šťastná. Ano, to říkám já. Emancipovaná drsňačka nutně potřebuje někoho, pro koho by byla celým světem a kdo by byl celý svět pro ni.
A tak nasadím svůj "všechno-je-přece-v-pohodě" postoj a jdu dál čekat na zázrak...