Proběhla změna vzhledu :-) Zaprvé se mi ten starý zdál již okoukaný a zadruhé bylo mým hlavním záměrem, aby blog vypadal trochu více sofistikovaně a ne tak pubertálně, tak doufám, že se mi to povedlo :-)

Únor 2016

Děti? Díky, zatím ne...

12. února 2016 v 14:44 | Klér |  ...a takhle vypadá můj život
Co mě vede do těchto tvůrčích končin... Předně jsem konečně vylétla z hnízda, snažím se v rámci možností a výplaty starat o svůj zadek sama víc než kdykoli předtím a docela se mi to zamlouvá. Jsem mezi lidma, obchod mám za rohem a autobus do práce za dalšími dvěma rohy. Když chci někam jít a napít se, nemusím řešit taxíky. Cítím se pohodlně a spokojeně.
Ale abych se vrátila k titulku a o čem chci psát.
Již delší dobu pociťuju, že trávit čas v přítomnosti dětí, ať menších menbo větších je sice zábava, ale pro mě a moje chápání života poměrně omězující. Když už se ocitnu v přítomnosti těch pidilidí, se kterými se nikdy pořádně nedomluvím, jelikož místo pohádek koukám na porno a místo svého obvyklého vole, píčo, ty krávo, do prdele... apod.,musím přepínat na mluvu slušnějšího charakteru, kouřit mimo jejich dosah a rozhodně neřešit, co jsem dělala o víkendu, s kým, a kolik jsem toho neměla na sobě... Jsem vulgární kuřačka s poněkud volnějším chápáním morálky, která žije po nocích, spát chodí ve dvě ráno a vstává kolem poledne. Jsem takhle spokojená a neumím si představit, že moje spolužačky ze základní i střední školy již v některých případech vyměnily alkohol za pleny a prohýřené večery za padnutí v osm u zpráv, poté, co obstaraly, nakrmily a vykoupaly potomstvo. Nechápejte mě špatně, já je za jejich rozhodnutí být v 21 letech vdanými matkami od rodin neodsuzuju, jen si čím dál víc uvědomuju, že jsem jiná a asi vždycky budu. Sotva se učím starat o sebe, představa, že bych měla být alfou i omegou života nějakýho prcka, co mi neřekne ani slovo, protože mluvit bude až za nějakou dobu, je pro mě spíš děsivá.Přitom nejsou tak daleko doby, kdy jsem prohlašovala, že teď už by mi to nevadilo. Asi vadilo.
Můj život se hodně změnil, když jsem ukončila před třemi lety svůj první a zatím nejdelší vztah. To, co následovalo po něm byly zpětně vzato pokusy o navázání dalšího dlouhého vztahu, které ztroskotaly z důvodů mě neznámých a z mého pohledu mnou nezaviněných. A čím déle jsem sama, tím více se zděšením zjišťuju, že se stávám cynikem z povolání, pro kterého city jsou fraška, která končí zahejbáním nebo podlým rozchodem bez zjevného důvodu. Přestávám věřit na lásku. Každé ráno se budím s jiným pocitem, někdy s pocitem samostatně fungující existence bez potřeby partnera, jindy se zoufalou prosbou, ať se objeví ten pravý. Hledám a nenacházím. Ještě jsem nepřišla na to, proč se to děje. Ačkoli se snažím jít svému štěstí naproti a nehlídána gangem starostlivých rodičů vyrážím na schůzky s cizími muži, pořád se mi do hlavy vtírá pocit, že se i tak snažím zbytečně. Že až budu mít napsáno v knize osudu, že někoho mám potkat, bude to chvíle, kdy to nebudu očekávat, náhoda. A stejně pokaždé se staženým žaludkem vycházím vstříc neznámému člověku, který měl zatím vždy nějaký ten háček. A já jako už tolikrát předtím po pár dnech vycouvám, protože mám buď strach se vázat a měnit svojí dosavadní volnost nebo se mi něco nezdá. Možná až najdu toho, jak už jsem tady jednou zmínila, z kterého si sednu na zadek a on ze mě, změním i svůj názor na rozšiřování rodu, ale zatím vnímám lásku jako emočně riskantní bungee jumping, chlapy jako hovada toužící pouze po sexu(i takový ale občas vyhledávám, jelikož potřeba vztahu a sexu jsou rozdílné věci a být single neznamená stát se znovu pannou) a mimina jako řvoucí budíky, před kterými nelze nazvat někoho kokotem a zatímco ten malej uřvánek spinká, já bych musela s cigárem klepat kosu venku. Dík, nechci!